Mýval jsem si vanu, když najednou do bytu vtrhl Dominik — s tváří zkřivenou vztekem a panikou.
“Co jsi provedla?!” zařval a práskl za sebou dveřmi.
Ivana se zehnutá nad umyvadlem narovnala a vyšla do předsíně.
“Co se děje?” podivila se, zmateně sledujíc jeho rozčílený výraz.
“Proč jsi za ní šla?!” vyjel na ni, až couvla.
“Za kým?” otevřela oči dokořán.
“Za Marcelou! Já tě varoval! Prosil jsem tě, ať do toho nejdeš!”
“Domi, můžeš mi normálně vysvětlit, o co jde?”
“Řeklas jí to?! O nás?!” Těžce oddechoval, třením si pot z čela.
“Ano, řekla. A ona to pochopila, představ si! Řekla, že nám nebude stát v cestě. A já už vybírám svatební šaty — podívej, jakou krásu!”
“Šaty? Svatba?!” Záchvat nervového smíchu. “Ivano, ty seš vůbec normální?”
“Čekala jsem, že mi poděkuješ,” upřemně řekla. “Udělala jsem to, aby ses nemusel trápit. Říkal jsi, že je slabá, že se zhroutí, když odejdeš. Ale ona je silná. A pustila tě.”
Dominik pomalu klesl do křesla, pak vstal a pohlédl na ni, jako by ji viděl poprvé.
“Ty nechápeš…” Nedokončil to, popadl tašku a odešel, aniž by zavřel.
Nemohl odejít od Marcely. Teď ne, nikdy. Protože právě ona ho vytáhla ze dna, když mu v peněžence zbývalo jen pár stovek korun. Dala mu všechno: práci, střechu nad hlavou, auto, postavení. Všechno, o čem jen snil, když se tísnil s kámošem v garsonce.
Kdysi byl obyčejným prodejcem, žil od výplaty k výplatě, šetřil na jídle, aby si mohl jednou za měsíc zajít do restaurace. Dívky se na něj sice koukaly, ale vždycky to bylo “mimo” — buď bydlely na ubytovně, nebo dojížděly vlakem z předměstí. A on chtěl víc — krásný život, dostatek, chuť úspěchu.
Tak se ocitl ve fitness centru — na zkušební lekci. A tam ji uviděl. Marcelu. Udrbanou, sebevědomou, o deset let starší, ale s charismatem, proti kterému se nedalo bránit. A hlavně — měla peníze. Vlastnila obchod s luxusním nábytkem.
Udělal vše, aby se s ní “náhodou” potkával častěji. A jednoho dne mu sama nabídla práci — s platem dvojnásobným. Pak byt. Pak auto. Pak už každé ráno vstával v jejím bytě, jezdil jejím autem, pracoval v její firmě. Všechno za něj bylo rozhodnuto. Stačilo jen kývat.
Ale zvyk na dobrý život v něm vypěstoval nevděk. Začal si myslet, že si zaslouží více. A tak se v jeho životě objevila Ivana — mladá, bezstarostná, svobodná. Scházeli se potají. Věděla o Marcel a chtěla, aby odešel. On váhal.
A když mu oznámila, že je těhotná, prostě zmizel. Nezvedal telefony. A ona — zašla za Marcelou.
Marcela nebrečela. Nevztekala se. Klidně poslouchala, poděkovala a řekla:
“Pokud budete mít dítě, mělo by být s vámi. Nebudu překážet. Ani minutu.”
Když se Dominik vrátil domů, kufry stály u dveří. Marcela mu podala klíče a popřála štěstí. Žvanil něco o tom, že si Ivana vše vymyslela, že je to léčka. Ale nikdo ho neposlouchal. Odešel — bez práce, bez auta, bez domova.
Pokoj na ubytovně našel až večer. Za dva týdny sehnal práci v obchodě — s nóbl titulem “vedoucí prodejny”, ale ve skutečnosti jen vysvětloval zákazníkům, v čem se liší jedna seda od druhé. Ivanu zablokoval, poslední zpráva zněla: “Vyřiď si to sama.”
Necítil se proviným. Viníci byli všichni — ženy, okolnosti, kdokoli. Jen ne on.
Ivana brzy zjistila, že test byl falešný — těhotná nebyla. Ale křivda zanechala stopu.
“Věřila jsem mu,” vzlykala kamarádce. “A on mě jen využil.”
“Ivano, ty jsi dospělá žena,” zavrtěla hlavou kamarádka. “A věříš pohádkám? V ‘chlapce, na kterém stojí celá firma’? No nebuď Pinocchio v sukních.”
“Jen jsem mu chtěla věřit…”
“A to byla chyba.”