Nová tchyně, nový život – a žádné starosti

Dobré zprávy

Nová tchýně, nový život – a žádné starosti

„Václave, nezapomeň o víkendu koupit medovník a hodně ovoce,“ řekla muži Lucie, letmo nahlédnuvši do lednice.

„A proč? Copak slavíme nějaký svátek?“ podivil se Václav, přehrabující se v balíčku kávy.

„Už jsi zase zapomněl? V sobotu přijede máma! S novým manželem. Budou teď bydlet tady, v našem městě!“ zdůraznila Lucie.

„Jak to ‚bydlet tady‘? Vždyť máme dvoupokojový byt!“ vydechl Václav a odložil kávu.

„No přece ne u nás v bytě,“ zamávala rukama Lucie. „Máma je v důchodu, vzala se a chce být blíž k nám. Aby viděla vnoučka, pomáhala.“

Václav přikývl a slíbil, že vše koupí, ale uvnitř něj rostl podivný neklid. Jeho tchýně, Alena Václavovna, v něm vždy vyvolávala tichou hrůzu. Ne žena, ale skála – betonová. Vychovaná, chladná, s dokonalým účesem a velitelským tónem. Celý život pracovala na železnici a své podřízené držela zkrátka. A pokaždé, když vyprávěla, jak trestala nespolehlivé zaměstnance, Václav si tiše liboval, že pod ní nemusí pracovat.

A teď bude tady. Co když svou obrovskou energii obrátí na jejich rodinu? Co když se začne plést do výchovy syna, bude poroučet, radit, jak dělat věci lépe?

Lucie byla nadšená. Pomoc s Honzíkem, školní povinnosti, úkoly – už nebude muset po práci panikařit. „Máma to všechno zvládne,“ ujišťovala. Ale Václav cítil, že klidnému životu odzvonilo.

A pak přišla sobota. Zazvonil zvonek.

„Václavku, máma je tady!“ radostně vykřikla Lucie a letěla otevřít.

Otevřela dveře… a ztuhla. Na prahu stáli dva. Vedle mohutného, usměvavého muže drobná žena s vlídným úsměvem a krátkými světlými vlasy. Václav zůstal stát jako opařený. Tohle určitě nebyla ta Alena Václavovna, kterou znal!

Ale žena ho hned překvapila, když řekla známým, avšak nečekaně teplým hlasem:

„Děti, jak jsem se po vás stýskala! Václavku, Luci, Honzíku, ahoj, moji milí!“

Václav vyměnil překvapený pohled s manželkou. Muž mezitým energicky potřásl jeho rukou:

„No nazdar, zetínku! Já jsem Viktor Jiřík. Snad si padneme do oka!“ A s širokým úsměvem odtáhl obrovskou tašku do kuchyně.

Alena objala dceru, pak vnuka, a dokonce i Václav dostal svůj díl. Stál tu, nevěřícně sledující tu scénu.

V kuchyni zatím Viktor Jiřík vytahoval ze tašky sklenice s nakládačkami, uzené maso a, jak se sluší, lahvičku čirého. Všiml si Václavova výrazu a zasmál se:

„No jistě! Teď jsme rodina. Chceš slyšet, jak jsem potkal tvoji Alenu?“

Ukázalo se, že Viktor byl předákem v sousedním depu. Jednou přijela kontrola – a mezi úředníky byla ona. Přísná, neústupná. On se nenechal zastrašit, řekl všechno na rovinu. Snažila se ho převést autoritou – nevyšlo jí to. A když ji s nadsázkou nazval „půvabnou ženou“, poprvé za mnoho let se začervenala.

A tak to začalo. Schůzka, pak káva, pak loďka, houby a láska. Viktor v Aleně probudil nejen ženu, ale i laskavou babičku. Teď spolu vyzvedávají Honzíka ze školy, jezdí s ním na chalupu, Alena propadla rybaření a nedávno spolu vybírali loď na internetu.

„Přijeďte také k nám na chatu, Václave,“ řekla jednou. „Pořád jen pracovat, pracovat… Když už žít?“

Když se Václavův kamarád Pavel dozvěděl, jak se jeho tchýně změnila, jen povzdechl:

„To máš ale kliku. U nás tchýně málem rozbila rodinu, ale tvoje – to je poklad!“

A Václav s ním naprosto souhlasil. Teď se na Alenu Václavovnu díval úplně jinýma očima. Protože někdy i železné serProtože i ty nejtvrdší povahy někdy potřebují najít někoho, kdo jim ukáže, že svět může být měkčí a vlídnější.

Rate article
Add a comment