Dědictví u moře — když příbuzní se stanou cizími
„Terezo, volal můj bratr Jakub,“ řekl Jan, když vešel do kuchyně. „Chce s Marinou přijet v sobotu. Jenom v páru, bez manželek. Říkal, že potřebuje vážně promluvit.“
„Zajímavé, o čem to bude tak vážné, že ani se ženami a dětmi?“ zamyslela se Tereza. „Ale ne, netipuj. Vím. O dědictví. Už jsou dva měsíce pryč, a teď se rozhodli.“
Jan mlčky přikývl. Sám to cítil od chvíle, kdy teta Božena přepsala na něj, Terezu a jejich dceru Veroniku byt v centru a chatu na venkově. Čtyři roky se o tetu starali, když onemocněla. Ostatní příbuzní? Ti přijížděli jen v létě na chatu, a když stará paní prosila, aby ji vzali na čerstvý vzduch, všichni byli „zase moc zaneprázdnění“.
V sobotu přesně ve čtyři stáli Jakub s Marinou ve dveřích. Bez zbytečných řečí se usadili v obýváku.
„Přišli jsme mluvit o té chatě,“ začal Jakub bez okolků. „Byt necháme být, ať je váš. Ale chata… Vždycky jsme se o ni starali my.“
„Ne,“ odpověděla Tereza chladně. „Nestarali. Jen tam odpočívali. Využívali jste ji, ale nepomáhali. A mimochodem, když vás teta volala, nikdy jste nepřijeli.“
„A kdo by se s ní vláčel? Máme děti, vnoučata, práci!“ vyjela Marina.
„Ale nároky teď máte,“ poznamenal Jan. „Zvláštní, že?“
„Vy jste ji aspoň na chatu vzali?“ uštěpačně se zeptala Marina.
„Neměli jsme chatu, ale dvakrát jsme jí koupili lístky do lázní,“ klidně odpověděla Tereza. „A jsme v závěti. Je to společný majetek. Prodáme ji.“
„Vážně?“ ušklíbl se Jakub. „Kvůli pár metrům v rozpadlé chalupě se hádáte s rodinou?“
„Jestli je to ruina, proč ji tolik chcete?“ opáčil Jan.
Druhý den zazvonil telefon.
„To jako vážně, Jene?! Přijeli jsme s Pavlem pro naše věci na chatu — a jsou tam nové zámky!“
„Ano. Na bráně i v domě. Měli jste se ozvat. V sobotu pojedeme s Terezou, zastavte se. Vezmete si své. Ale ne dřív.“
Jak položil sluchátko, otočil se k ženě.
„Jak jsi věděla, že se tam poženou?“
„Copak je neznáš? Kdybychom zámky nevyměnili, odnesli by všechno až po poslední hřebík.“
Chatu prodali. Spolu se svým starým bytem koupili třípokojový v novém domě u moře v Chorvatsku. Na pláž to bylo autem deset minut.
Dcera Veronika zůstala v tetině bytě ve městě, kde studovala druhý ročník. Jan našel práci v přístavu, Tereza začala učit v nedaleké škole. Zdálo se, že začíná klidný, nový život. Ale nebylo to tak jednoduché.
Od března se jejich telefony rozdrnčely. Příbuzní, na které léta nikdo nepomyslel, náhle vzpomněli na „rodinu“. Jako první zavolala Marina:
„Vzali jste nám chatu, kam teď máme jezdit? Takže v červenci přijedeme k vám. Celá rodina, i Jakubova vnučka s námi.“
„Marino, nikoho jsme nezvali. My tu žijeme, neprovozujeme ubytovnu. Chcete odpočívat? Rezervujte si ubytování včas.“
„A viděla jsi ceny hotelů v Chorvatsku?!“
„Neviděla. Ale jestli jsou pro vás drahé, jezděte někam levněji. K nám ne. Nenabízíme ubytování.“
„Takže Terezi„Takže Terezini rodiče jste přijali, ale vlastní sestru ne?“ vyjela Marina.
„To byli Terezini rodiče,“ řekl Jan klidně. „Kdyby naši žili, ani jim bychom neodmítli. Ale pět dospělých a děti na dva týdny? Ne, děkuji.“
„Uvidíte! Zůstanete sami a nikdo na vás ani nevzpomene!“
„Neboj,“ usmál se Jan. „Od stěhování máme tolik ‚příbuzných‘, že by naplnili dva domy. Všichni si na nás vzpomenou od května do září. Pak zase ticho.“
A to ticho se pro ně stalo tím nejcennějším.