— Už to nevydržím! — vydechla Jana a hodila tašku na gauč. — Chci k moři! Ležet jako lachtan na slunci celý den a v noci tancovat až do rána. Hudba, koktejly a žádné myšlenky na práci!
Petr se pousmál. Byl už zvyklý na její výbuchy. Jana nebyla jednoduchá — drzá, ironická, občas pichlavá, ale vždycky upřímná. Nehrála si, nepředstírala, s ní bylo lehké a veselé. A hlavně — nemusel se přetvařovat.
Poznali se před pár měsíci a od té doby se Petr cítil, jako by konečně mohl volně dýchat. Žádné trapné ticho, žádné falešné úsměvy, jen pohoda a jistota, že je tam, kde chce být. Napořád.
— Co se stalo v práci? — zeptal se tiše, když k ní přistoupil.
— Všichni mě už vytáčejí! „Jana udělej toto, Jana udělej tamto!“ Jako by neexistovala jiná jména. Dneska málem poslala šéfa do háje! Kdyby se neudržela, už by měla padáka.
— Takže ti vážně potřebuješ odpočinek, — zasmál se Petr. — Můžeme někam vyrazit, i když ne k moři.
— Kam? Maximálně dostanu jeden den volna. K čemu je dovolená na jeden den?
— Co takhle jet na vesnici k babičce? Vzduch tam je takový, že se po procházce krásně vyspíš. A koláče! Právě vytažené z trouby…
— Na vesnici? — Jana vytřeštila oči. — Vážně? Já jsem na vesnici nikdy nebyla.
— Jak to, nikdy?
— No, prostě. Všichni moji příbuzní jsou z města. Ani krávu naživo jsem neviděla. Jenom na krabici od mléka.
— Tak to musíš jet! Vůbec nevíš, jak je tam hezky. Řeka, kamna, hvězdy v noci, oheň…
— Petře, já bych chtěla mít tvůj elán. Upřímně, na babičku zatím nejsem připravená.
— Škoda. Moje babička je zlatá. Naloží ti koláčů na cestu, uvaří mátový čaj — a budeš ji milovat.
— No, pokud jsou koláče argument… — Jana se usmála. — Tak dobře. Ale s jednou podmínkou — když se mi tam nebude líbit, koupíš mi nový šatník. Protože do starého se po babiččině vaření nevejdu.
Smál se, zatímco ona pořád nevěděla, jestli se má smát, nebo začít mít strach.
Cesta nebyla jednoduchá. Poslední kilometry jejich auto skákalo po rozbité polní cestě. Petr zůstal klidný, ale Jana nervózně hleděla z okna a čekala, až uvidí rozpadlé kůlny, hromady hnoje a husy, které se na ně vrhnou jako na vetřelce.
Ale všechno bylo jinak. Vesnice byla velká, upravená, s několika ulicemi, obchody a dokonce asfaltem. Ani krávy nikde. Místo nich bosé děti, ženy s upravenými účesy a muži, co seděli u vrat a poklidně klábosili.
Babička je přivítala, jako by na ně čekala celý život. Objala Janu, jako by byla její vlastní, posadila je ke stolu, který se prohýbal pod bramborákem, knedlíky, uzeným, koláči a domácí limonádou.
Jana zůstala v šoku. Kde je ta přísná babička, co bude mlčet u večeře? Kde je ten venkovský život, který ji vždycky děsil?
Petr zářil — věděl, že to takhle dopadne.
Po obědě ji vytáhl k řece. A tam to byla pohádka. Průzračná voda, děti se cákaly, muži grilovali vuřty a ženy prostíraly deky. Nikdo nekřičel, nikdo nespěchal. Jen smích, vánek a vůně kouře.
Večer Jana usnula, jakmile položila hlavu na polštář. Ráno ji probudily sluneční paprsky — babiččiny záclony byly tenké, skoro průsvitné. Dívka vstala, natáhla si svetr a vyšla ven. A zůstala stát.
Před ní růžovělo nebe, slunce právě stoupalo nad obzor. V dálce bučely krávy, zpívali ptáci a voněla rosa, tráva a tymián. Všechno kolem dýchalo klidem. Jana si sundala bačkory a bosýma nohama stoupla do rosou mokré trávy. Stála a mlčela. Duše se čistila.
— Ztratil jsem tě, — ozval se za ní Petrova hlas.
— Probudila jsem se… Vyšla jsem ven. Je tu tak ticho, tak lehce… Nikdy jsem necítila takový klid.
— Líbí se ti to?
— Strašně. Přijedeme zas?
— Jasně. Ještě mockrát.
Jana ho pevně objala. Uvnitř jí hřálo štěstí. Už nechtěla k moři. Věděla, že svůj klid a inspiraci našla právě tady. A že se sem bude vracet — tam, kde se znovu naučíš dýchat.