Nová tchyně, nový život — a žádné starosti

Dobré zprávy

Nová tchýně, nový život — a žádná starost

„Víťo, nezapomeň o víkendu koupit medovník a hodně ovoce,“ připomněla muži Lenka, letmo nahlédnuvší do lednice.

„A proč? To máme nějakou oslavu?“ podivil se Víťa, ohmatávaje balíček kávy.

„Ty už zase zapomněl? V sobotu přijede máma! S novým manželem. Budou teď bydlet tady, v našem městě!“ zdůraznila Lenka.

„Jak to ‚bydlet tady‘? Vždyť máme dvoupokojový byt,“ vydechl Víťa a odložil kávu.

„No přece ne u nás v bytě,“ rozhořčila se Lenka. „Jen máma šla do důchodu, vdala se a chce být blíž. Aby viděla vnoučka, pomáhala.“

Víťa kývl a slíbil, že vše koupí, ale uvnitř rostl podivný neklid. Jeho tchýně, Jarmila Antonínovna, v něm vždy vzbuzovala chvění. Žena jako hora — betonová. Vychovaná, chladná, s perfektním účesem a velitelským tónem. Celý život pracovala na dráze a držela podřízené v šachu. A pokaždé, když vyprávěla, jak je trestala, Víťa tiše děkoval, že pod ní nemusí pracovat.

A teď — bude tu. Kam směřuje její obří energie? Co když se vplete do výchovy Honzíka, začne poroučet, radit?

Lenka však jásala. Pomoc se školou, úkoly, odpolední program — už nebude muset frčet z práce v panice. „Máma to všechno zvládne,“ ujišťovala. Ale Víťa tušil, že klidným dnům odzvonilo.

A pak přišla sobota. Zazvonil zvonek.

„Víťo, máma je tu!“ rozjásala se Lenka a vrhla se ke dveřím.

Otevřela… a ztuhla. Na prahu stáli dva. Vedle statného, usměvavého muže — drobná žena s vlídným úsměvem a krátkými světlými vlasy. Víťa zkoprněl. To přece nebyla ta Jarmila Antonínovna, kterou znal!

Ale pak žena promluvila hlasem známým, a přece nečekaně něžným:

„Děti, jak jsem se po vás stýskala! Víťo, Leni, Honzíku, ahoj, moji milí!“

Víťa vyměnil s manželkou pohled. Muž mu už energicky stiskl ruku:

„No nazdar, zetku! Já jsem Viktor Štěpánek. Snad si rozumíme!“ A s širokým úsměvem odtáhl těžkou tašku do kuchyně.

Jarmila objala dceru, pak vnoučka, a dokonce i Víťa dostal pohlazení. Stál a nevěřil vlastním očím.

Mezitím Viktor v kuchyni vytahoval z tašky zavařeniny, uzeniny a, jak se sluší, lahviVíťa si teprve teď uvědomil, že někdy i ta nejtvrdší žena jen čeká, až ji láska promění v někoho úplně nového.

Rate article
Add a comment