Když sestra nepodala ruku v nejtěžší chvíli – naše cesty se rozešly

Dobré zprávy

„Ahoj, Alenko!“ zavolala radostně Jana, když vytočila číslo. „Chtěly bychom o víkendu zajet k vám! Můžeme?“

„Ahoj…“ zněla chladná odpověď. „Ne, nemůžete.“

„Jak to myslíš?“ zarazila se Jana.

„Doslova,“ odsekla Alena.

„Něco ti vadí? Nerozčiluju tě?“

„To se ještě ptáš? Po tom, cos provedla, tě už nechci znát!“ vykřikla Alena ostře.

„Co jsem provedla? O čem to mluvíš?“

Sestry Novákovy vyrůstaly v malé vesnici na Vysočině. Starší Alena zůstala po škole doma: vystudovala ekonomku, stala se účetní. Vdala se za místního podnikatele Tomáše, společně postavili dům, měli syna Jakuba a vedli rodinnou firmu.

Mladší Jana snila o životě ve městě. Odjela studovat do Brna, zůstala tam, pracovala jako prodavačka v obchodním řetězci. S manželem Davidem, který dělal v továrně, bydleli v pronajatém garsoniéře. Dopo dvou letech manželství se narodila jejich dcera Tereza.

Přes vzdálenost si sestry udržovaly kontakt. Když bylo Tereze rok, začala Jana často jezdit za Alenou. Čerstvý vzduch, dítěti to prospěje, a pomoc sestry se hodila. Někdy přijela na víkend, jindy i na měsíc.

Alena je vždy vítala s otevřenou náručí. V domě bylo místa dost, a Tereza byla tiché, hodné dítě. Postupně Jana začala nechávat dceru u sestry i bez sebe – nejdřív na pár dní, pak na týden, o prázdninách i na měsíc. Vymlouvajíc se, že s manželem potřebují odpočinek. Alena neodmítala. Pracovala z domu, i když to nebylo pohodlné, pomáhala.

Jana ale nebyla vděčná. V jejím malém bytě nebylo místo, takže když Alena přijela do města, museli si pronajímat byt. A Jana často neudělala ani čas na setkání. Buď měla salon, nebo byla zaneprázdněná. Někdy jen na hodinu zavítali – a hotovo.

Ale Alena se nad tím nepozastavovala. Hlavně, že si děti rozuměly, a sestra, i když ne ideální, byla pořád rodná.

Jakub vyrostl, chystal se na vysokou. Rodiče mu chtěli zaplatit studium. Ale těsně před podáním přihládek Alena vážně onemocněla: horečky, slabost. Tomáš slíbil, že Jakuba odveďe, ale s doprovodem a pomocí nemohl – práce.

A tak Alena zavolala sestře:

„Jančo,“ zašeptala slabě. „Mohla bys zítra pomoct Jakubovi s podáním přihlášky? Setkat se s ním, odvést na školu, zkontrolovat… A třeba i přespat u vás? Ráno bychom ho vyzvedli.“

Nastalo dlouhé ticho.

„Promiň, ale to nepůjde,“ ozvala se sestra.

„Proč?“ Alena nevěřila vlastním uším.

„Mám objednaný salon, pak musím s Terezkou nakupovat – jede na tábor, potřebuji jí všechno připravit.“

„Jančo, nikdy jsem tě o nic nežádala. Je to jen jeden den…“

„Vážně nemůžu,“ uzavřela to Jana.

„A aspoň přespání? Klidně na zemi!“

„Alenko, on je přece dospělý kluk. Kam bych ho dala? K sobě do pokoje? Nebo k Tereze? Jsou oba skoro dospělí, to by bylo divné. A kuchyň je malá – víš sama.“

Alena cítila, jak jí slzy stoupají do očí. Tolik let nikdy sestře neodmítla pomoc. Vždycky přijala, pomohla, nakrmila. A tohle byla odměna…

„Dobře. Chápu,“ řekla tiše.

Nakonec pomohl vzdálený příbuzný – bratranec Tomáše, se kterým se skoro nevídali. Rád Jakuba odvezl, poradil s papíry, nechal ho u sebe a ukázal mu město.

Jakub byl přijat. Rodiče mu zařídili bydlení. Byl to spolehlivý, rozumný chlapec. Ale Alena nemohla zapomenout: v těžké chvíli ji vlastní sestra odmítla.

Uběhl měsíc. A najednou zazvonil telefon:

„Ahoj, chtěly bychom s Terezkou na týden k vám – mám dovolenou, ona prázdniny!“

„Ne,“ klidně odpověděla Alena.

„Jak to, ne?“

„Prostě ne. Už u nás nezůstanete. Chcete čerstvý vzduch? Pronajměte si chodbu. Ale s mojí pomocí nepočítejte.“

„To je kvůli Jakubovi?“

„Ano. Jednou jsem tě prosila, a tys mě poslala pryč. Je konec. Celé roky jste u mě odpočívaly, ale když jsem potřebovala já, vyhrály kadeřnice a nákupy.“

„No promiň…“ pokusila se vložit Jana.

„Už není třeba,“ přerušila ji Alena.

Víc spolu nemluvily. Tereza s Jakubem si psali dál – a Alena jim v tom nebránila. Dívka za nic nemohla. Ale v jejím domě už nikdy nespala.

A Jana ani po letech necítila vinu. „Má přece velký dům, pro něj to nic nebylo,“ myslela si. Ale do toho domu už nikdy nevkročily.

Někdy je lepší nemít nikoho, než mít někoho, na koho se nelze spolehnout, když to nejvíc potřebujete.

Rate article
Add a comment