Náhodné setkání na pobřeží

Dobré zprávy

No ahoj, tak poslouchej tuhle historku. Eliška s manželem a dcerkou se rozhodli udělat totální životní změnu – přestěhovali se z hlukem Prahy do klidné vesničky někde na Moravě. Koupili starší domek, začali chovat slepice a založili si zahrádku. Začala pro ně úplně nová kapitola. Večer Eliška často venčila jejich kozu u říčky, kochala se západy slunce a vychutnávala si ten klid.

„Mami, už se stmívá, kam zas bereš tu kozu?“ volala překvapeně dcera Jana.
„Jdeme k potoku, tam je lepší tráva,“ odpověděla Eliška. „Budu zpátky za hodinu, neboj se.“

Ale ani za hodinu, ani za dvě se nevrátila. Jana začala mít strach a přemluvila tatínka, aby šli hledat. Našli Elišku až po chvíli – seděla na lavičce před domem, celá bledá, třesoucí se, smála se a brečela zároveň.

„Mami, co se stalo?“ ptala se Jana.
„Viděla jsem…“ vydechla Eliška, „ne ducha… něco horšího.“

Jenže hodinu předtím to byla obyčejná procházka. Šla jako vždycky k potoku, koza se pásla, Eliška si sedla, aby si odpočinula, a lehce usnula. Probudila se za šera, rychle vstala a šla kozu pochytat. A ta potvora, jak naschvál, se jí motala do křoví. Eliška za ní. Najednou si všimla, že se za kozou v trávě něco dlouhého a tmavého hýbe.

Nejdřív si řekla, že je to lasička. Ale pak jí strach sevřel srdce – co když je vzteklá? To zvíře pořád následovalo kozu. Najednou koza Míla začala mečet, Eliška se připravila ji bránit, máchla klackem… a v tom okamžiku to *něco* vyskočilo, jako by se na ni chtělo vrhnout.

Když to celé skončilo a odvážila se přistoupit blíž, ukázalo se, že to byly… obrovské pánské trenýrky, které se zachytily o kozu rybářským vlascem. Nejspíš je tam někdo nechal sušit na keři a koza je utáhla s sebou.

Eliška se sesunula do trávy a začala se smát. Všechno to napětí, strach, adrenalin – všechno vybuchlo v tom smíchu. A přesně v tu chvíli ji našel manžel s dcerou. Doma jí pak důrazně zakázali vodit kozu k potoku – kdo ví, co tam ještě „ožije“ příště!

Rate article
Add a comment