— Babičko, můžeš být babičkou ještě jednou?
— Co to zas vymýšlíš, Věrko? Nerozumím.
— Víš, babi, všechny děti na sídlišti mají babičky. Někdo má jednu, někdo dvě, ale já mám čtyři. Dvě moje a ještě po jedné od mamky a taťky. A Tomášek nemá žádnou. A je mi ho tak líto.
— Tak chceš, abych byla i jeho babičkou?
— Ale babi, vždyť to není o tom, že bych ti měla dát pryč. Spíš bych se o tebe podělila. Aby ses o něj taky starala, pekla mu lívance a svázala mu na zimu teplou šálu.
— Ach ty moje malá smutná hlavičko… Tomášek měl babičku Janu. Byly jsme kamarádky od dětství. Školní přítelkyně, nerozlučné jako sůl s pepřem. Jenže zemřela se svým mužem… V té hrozné nehodě. Právě když se Tomášek narodil.
— Babi, proč pláčeš?
— Je to těžké, holčičko. Jeli do porodnice přivítat jeho maminku s miminkem. Brzy ráno vyjeli. A proti nim se vyřítil tahač, obrovská Tatrovka. Řidič usnul za volantem… Narazili do nich. A bylo po všem. To bolí, i po letech.
— Babi… Neplač. Tomáška stejně budu zvát k nám. Má rád tvé bramboráky. A sváž mu na Vánoce ponožky, ano?
— Samozřejmě, upletu je. Ale jen mi slib, Věrko, že mu na to nebudeš nic říkat. Když to jeho maminka neřekla, má své důvody. Umíš přece držet tajemství?
— Umím, babi. Slibuju.
— Tak to je dobře. Teď běž za dětmi, bude brzy oběd.
Vyrazila jsem ven a začala skákat přes švihadlo. Kluci u Jirčina baráku soutěžili, kdo plivne dál. Vítězil Jirka – podle výrazů bylo jasné, že se chechtá, zatímco Péťa s Tomáškem se mračili.
— Hele! Někdo se stěhuje do toho prázdného domu! Pojďte se podívat!
— Kdo je poslední, je chlupatý špekáček!
Vrhli jsme se celou bandou k sousední ulici. Dům už druhé léto chátral. Ale dnes kolem pobíhali muži s nábytkem. Přiběhli jsme blíž. Jeden baculatý pán si sundal čepici a utřel čelo.
— Děti, kde se tady dá napít?
— Já můžu přinést z domu!
— Nebo u pumpy!
— Ukážete mi to?
— Pojďte, dovedeme vás. A koho to stěhujete?
— Starou paní. Babičku. Chovejte se k ní hezky, ano? Nikoho už nemá. Víc vám neřeknu.
— My jsme hodní! Můžeme zítra přijít na návštěvu?
— Klidně přijďte.
Rozutekli jsme se domů, jen Tomášek zůstal. Snil o tom, že bude řidičem. Dokonce mu voněl benzín. Vylezl na jabloň před domem a tiše pozoroval.
Najednou pod stromem promluvil hlas:
— Promiň, chlapečku. Nerada tě ruším, ale nemám kde spát. Ztratila jsem klíče. Mohl bys mi skrz ventilačku otevřít dveře?
Tomášek strnul, pak přikývl.
— Já jsem Tomáš. Pomůžu vám. Jen potřebuju, aby jsem měl od těch pánů štafle.
Seskočil dolů a ocitl se vedle drobné babičky s laskavýma očima.
— A jaké koláče máš rád, Tomášku?
— S povidly! A také se špekem a vejcem!
— Zapamatuju si to. Za pár dní si pozvi kamarády – budou koláče.
Prolezl okénkem a otevřel dveře. Dům byl zaprášený a prázdný. Někde si přitom roztrhl tričko – zamračil se. Mamka ho seřve. Ale babička řekla, že mu to zašije. A zašila – ráno byste rozdíl nepoznali.
Od té doby měl Tomášek babičku. Cizí, ale svou. Pletené rukavice, pohádky před spaním, pozvání na čaj. I jeho mamka občas přišla na návštěvu. Až jednou babička Jana onemocněla.
S Tomáškem jsme jí sami vařili kaši. Já zapalovala sporák, on loupal brambory. Péťa zatopil v kamnech, když začala zima. Dospělí nám pomáhali, ale nejvíc se o babičku staral Tomáš. Byla to přece jeho babička.
Teď už má, jako všichy ostatní, svou babičku. Cizí, ale vlastní. A hlavně – opravdovou.