Starý obchod s potravinami na okraji Plzně byl oblíbený u místních: chutné lahůdky, poctivé porce, milé prodavačky. Libuše Nováková tam pracovala už patnáct let – nejprve za pultem, pak jako vedoucí oddělení. Věděla a pamatovala všechno – kolik má kdo plněných paprik, komu nesmí zapomenout nasypat jáhlovou kaši a komu naplnit talíř po okraj, „jak se patří“.
Toho dne spěchala ze skladu s tácem huspeniny. Právě ho postavila do vitríny, když její pohled padl na známou postavu – vysoký muž v ošoupaném kabátě, se smutkem v očích, stál u pultu a jako by někoho hledal.
Libuše rychle přistoupila:
– Jestli hledáte Ivetu, tak onemocněla. Vrátí se příští týden. Chcete jako obvykle – řízky a žebírka?
Muž se podivil:
– Vy si dokonce pamatujete, co si obvykle beru?
– Samozřejmě. Jste přece náš stálý zákazník, – začervenala se Libuše.
Zahanbil se, ale najednou tiše dodal:
– Pořád jsem chtěl přijít k vám, Libuše, a vždycky skončím u Ivety. Je to k vzteku.
– A vy odkud víte, jak se jmenuju?
– Tak je to přece napsané na visačce.
Ze zadu se ozval podrážděný hlas Zdenky:
– Pane! Nezdržujte frontu! Už je za vámi deset lidí!
Vyděsil se:
– Promiňte. Domácí řízky, prosím…
A pak ještě tišše, hleděl jí přímo do očí:
– Třeba by mi jednou uvařila poctivé domácí řízky nějaká hodná žena. Promiňte, Libuše, vy nemáte prstýnek… když nejste vdaná – můžu vás dnes doprovodit po směně? Bydlím tady, hned naproti. Sám.
Libuše jen stěží slyšitelně přikývla a podala mu tašku. V hrudi jí bušilo srdce – jako za mladých let.
– Tak večer, – usmál se. – Já se, mimochodem, jmenuju Tomáš.
Celý den měla Libuše pocit, jako by létala. Dokonce si toho Zdenka všimla:
– Libuško, ty nejsi nemocná? Tváře máš rudé jako holka na rande!
– Všechno je v pořádku, Zdenko, jen mám skvělou náladu.
Na konci směny si Libuše přimalovala rty, přehodila šálu a vyšla z obchodu. Tomáš už čekal.
– Půjdeme se projít? Co takhle do kina?
Počasí bylo mizerné, mokrý sníh padal na řasy. Šli po nábřeží, tiše si povídali, jako by se znali sto let. V jednu chvíli navrhl:
– Libuško, půjdeme ke mně? Dáme si čaj, zahřejeme se. Bydlím přece kousek.
– No to nevím… my se skoro neznáme…
– Jak to neznáme? Už rok tě pozoruju. Chodím sem a obdivuju, jak pracuješ. Jsi hodná, poctivá. K babičkám vlídná, k dětem přívětivá. Jako bych tě znal odjakživa. A ty mě – copak nepoznáváš?
Usmála se:
– Dobře, Tome. Pojď, ať opravdu nezmoknu jak slepice.
V jeho bytě to bylo prosté, ale útulné. Sundal jí kabát, dal boty sušit, uvařil čaj s citronem, vytáhl sušenky.
Když venku začala opravdová vánice, najednou navrhl:
– Zůstaň. Já si ustelu v kuchyni. Kam bys teď šla?
Libuše se rozhlédla – bylo tu teplo, klid, a srdce jí napovídalo: neutíkej.
– Dobře, zůstanu…
Ulehla na pohovku, on v kuchyni. Ale probudili se spolu – sami spát nešlo.
Když se Iveta vrátila z nemocnice, hned uviděla, jak Tome čeká před obchodem na Libuši.
– No to se neztratíš! Já jen že jsem byla pár dní marod – a už mi sebrala chlapa! – smála se.
Ale ve skutečnosti měla radost. Protože šťastná Libuše zářila jako slunce – její světlo hřálo všechny kolem. A štěstí, když je skutečné, je vidět na dálku. A dokonce i žebírka s řízky se ten týden prodávaly o něco rychleji…