Dnes si píšu do deníku, protože potřebuji pochopit, co se vlastně stalo. V padesáti letech neměl Jakub Novák téměř žádné šediny, ale ďábel se mu usadil v žebrech pořádně. A všechno vinou ní – Jitky. Potkal ji náhodou, když zajel na univerzitu, kde učil jeho starý kamarád. Otázka byla banální, ale následky osudové.
Stála u okna, sluneční paprsky hrály v jejích zlatavých vlasech. Jasně zelené oči, štíhlá postava, která vyzařovala život a drzost… Jako muž, dávno ne kluk, se najednou cítil znovu mladý. Jitka mu připadala jako ztělesnění všech snů – víla, mořská panna, nymfa. Ve skutečnosti byla jen hezkou studentkou, ale to Jakub pochopil až mnohem později. Tou chvílí byl uhranut.
Takovou vášeň nezažil ani se svou ženou Martou v prvních letech manželství. Měli za sebou třicet let společného života, dvě děti, minulost, dům, vzájemné porozumění a občasné hádky. A všechno jako by zmizelo z jeho hlavy, jakmile pohlédl na Jitku.
Ona jeho náklonnosti neodmítala. Naopak – povzbuzovala ji. Pro ni byl Jakub šancí. Vyrostla v chudší rodině, na vysokou se dostala jen díky štěstí, a snila o tom, že zůstane ve velkém městě. A Jakub pro ni byl bránou do toho světa.
„Vždyť je to dědek!“ říkala jí spolubydlící Veronika. „Zbláznila ses? Přece s ním nebudeš žít!“
„Dědek ještě není,“ mávla rukou Jitka. „Je čilý, má peníze a je do mě blázen. Uvidíš, brzy se bude ženit.“
Jakub se doopravdy zamiloval. Byl něžný, štědrý, pozorný. Ale ani jednou – ani slůvkem – nenaznačil, že by se chtěl rozvést. Jitka čekala, doufala. Její plán byl jednoduchý: Jakubovy děti už dávno vyrůstly, manželka je zdravá, žijí poklidně. A on má peníze. Všechno směřovalo ke svatbě. Ale pak Jakub najednou začal být unavený. Ukázalo se, že tempo mladé milenky už pro něj bylo moc. Raději by se vídali jednou týdně v hotelu, a jinak sedět doma, kde byl klid, bramboračka a milovaná Marta.
Jitka začala naléhat:
„Proč se nemůžeme nastěhovat spolu? Vždyť máš ještě jeden byt!“
„Jsou tam nájemníci,“ zalhal. Ve skutečnosti byl byt prázdný, s Martou tam plánovali rekonstrukci. Ale jako milenecké hnízdo ho používat nechtěl.
„Tak si najmi nový! Vždyť jsi chlap!“
Hádky přibývaly. A pak to přišlo.
„Jsem těhotná, Honzo,“ řekla Jitka (ano, tak ho oslovovala). „Těšíš se?“
Jakub ztuhl. Chtěl s ní skončit – dokonce se vrátil z pracovní cesty dřív, aby to probrali. A teď – dítě.
„Ale vždyť jsi říkala, že se chráníš…“
„Není to stoprocentní! A já myslela, že budeš šťastný…“
Nebyl šťastný. Byl zmatený. Ale zůstal. Dítě se narodilo – chlapec, Přemek. Jakub pomáhal: penězi, časem, jezdil za nimi. Ale Jitka chtěla víc.
„Už mě nebaví být ve stínu! Buď to řekneš manželce, nebo to udělám já!“
Nestihl se rozhodnout – Jitka vzala vše do svých rukou. Za pár dní ho Marta přivítala slovy:
„Tak ty máš dítě a chystáš se znovu ženit? To je pravda?“
„Marti, není to tak… Vysvětlím ti to…“
„Hned ti řeknu – rozvod nedám,“ pronesla klidně, ale pevně. „Nebudu kvůli nějaké studentky rušit třicet let manželství.“
Jakub pocítil úlevu. Ne proto, že unikl rozvodu, ale proto, že uslyšel – stále chce, aby zůstali spolu.
„Miluji tě, Marti. Odpusť mi. Bylo to šílenství, nevím, co mě to popadlo…“
„Ale dítě za to nemůže,“ dodala. „Vezmeme si ho. A s tou druhou se navždy rozloučíš. Pak ti odpustím. Opravdu.“
Jakub nevěřil svým uším. Ale Marta, jako vždy, všechno promyslela. Jitka, unavená od dítěte, bez pomoci a podpory, s radostí Přemka odevzdala, když jí nabídl řešení:
„Chci, aby Přemek žil s námi. Ty se můžeš vrátit ke studiu, k životu. My to zvládneme.“
„Dobrá,“ odvětila lhostejně. „Ale pak už žádné nároky.“
Pěstounská dohoda byla rychle vyřízená – otec dítě uznal, matka neprotestovala. Přemek se přestěhoval. Marta se o něj starala, ale s odstupem. Jakub doufal, že čas všechno změní. Utekly rok.
A pak udeřilo jako blesk z čistého nebe.
„Podávám žádost o rozvod,“ oznámila Marta po návratu z cesty. „Potkala jsem někoho jiného. A pochopila jsem, že jsem šťastná jen s ním.“
„Jakého jiného?“
„Tomáše. Bydlí v jiném městě, ale stěhuje se za mnou. Ty zůstaneš s bytem. Je to fér.“
„Ale vždyť jsi říkala…“
„Tehdy jsem tomu věřila. Ale lásku nelze nařídit. Promiň.“
Odešla. Nechala mu Přemka a minulost. Pokusil se vrátit k Jitce, ale ta se jen zasmála:
„Dostal jsi, co jsi chtěl, Honzíku. Já mám zas svou svobodu. Teď si žij jak umíš. Čeká mě svatba.“
Zůstal sám. Se synem, kterého už miloval. Bez manželky, bez milenky, ale s tichým pocitem, že to možná byla spravedlnost.
Až teprve teď ví, že stále miloval jen jednu ženu. Ale bylo pozdě.