Jmenuji se Adéla a jsem vdaná už šest let. Můj manžel Jakub je ochotný, pracovitý, má zlaté ruce a dobré srdce. A všechno by bylo v pořádku, kdyby to jeho zlato neputovalo po kouscích celé rodině – kromě té naší.
Jakub má široké příbuzenstvo. Matka, bratr, dvě tety, sestřenice a dokonce i vzdálení bratranci – každý z nich má nějaký problém, který prý dokáže vyřešit jen můj muž. A ne za týden, ne o víkendu, ale hned. V noci. Ve výročí naší svatby nebo když má náš syn horečku.
Před svatbou jsem věděla, že má k rodině blízký vztah, ale skutečný rozměr jeho “rodinné oddanosti” mi došel až potom, co jsme se vzali a přestěhovali se do jeho rodného města. Dostali jsme po babičce byt – skromný, ale náš. Rodina mu slíbila pomoc s prací, a tak jsem bez váhání souhlasila s přestěhováním. O pár měsíců později jsme měli svatbu.
Nejprve jsem si jeho věčné “pomoz támhle, odvez sem” vysvětlovala jako přípravy na svatbu a zařizování bytu. Pak to ale nepřestalo, jen se to zhoršovalo. Jakub mohl půl dne okopávat matce zahrádku, potom jet dvacet kilometrů pomáhat bratrovi s novou střechou a nakonec – v noci – odvézt strejdu do lékárny. Ráno padl vyčerpáním do postele, bručel, jak je unavený, a já se snažila ho aspoň trochu rozmazlit – snídaně do postele, klid, teplo. Jenže sotva si odpočinul – zazvonil telefon. A už běžel znovu.
Mlčela jsem. Trpělivě. Doufala jsem, že to přejde. Že pochopí, že teď má vlastní rodinu, mě, domov, který také potřebuje péči. Marně. Všechna jeho energie putovala jinam. A já se motala sama mezi úklidem, opravami, výběrem nábytku a řešením každodenních starostí. Tapety jsem lepila sama. Nábytek přestěhovala sama. Myčku připojil opravář, kterého jsem zavolala. Protože Jakub neměl čas.
Nedělala jsem scény. Mluvila jsem klidně. Připomínala mu, že jsem jeho žena, ne spolubydlící. Kýval, líbal mi ruce, prosil o pochopení a skoro i brečel – prý se nemůže příbuzným odmítnout.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem si – teď se všechno změní. Byla jsem pro něj důležitá. Nosil nákupy, vařil, vozil mě k lékaři. Byli jsme si blízcí. Ale za měsíc se vše vrátilo do starých kolejí. Jakmile přestaly nevolnosti – znovu teta, znovu bratr, znovu matce teče kohoutek a jedině Jakub ji může zachránit.
“Teď jim pomáhám já,” ospravedlňoval se. “Až budeme potřebovat my, oni pomůžou nám.”
Jenže za všechny ty roky nám nikdo z nich nepomohl. Syn se narodil – první měsíc se Jakub snažil. Pak zase zmizel. Probouzela jsem se sama, usínala sama. Procházky s kočárkem byly jen moje. On byl u strejdy na stavbě, v obchodě pro tetu, u sestřenice, která potřebovala přestěhovat skříň. Volali mu kdykoliv a on jel. Když se nám rozbila pračka, “opravář” z rodiny “neměl čas” a musel přijet řemeslník.
A víte, co je nejhorší? Když se sejde celá jeho rodina, chválí ho: “Jaký šikula! Zlatý kluk! Všechno umí, všem pomůže!” A já sedím vedle s napjatým úsměvem. Protože oni vidí hrdinu, ale já žiju s člověkem, který na mě nemá čas ani energii.
Zkoušela jsem s ním mluvit. Jen mávl rukou:
“To si vymýšlíš. Vždyť máš všechno. Co chceš víc?”
Já chci jen to – aby byl manžel doma. Aby viděl, jak jeho syn roste. Aby i my měli “naléhavé věci”, na které by neřekl “až pak”. Abych se necítila jako cizí ve vlastním manželově životě.
Někdy mám pocit, že jsem jen stín. Žena, která mu přinese večeři a mlčky ho vypraví na další “hrdinský čin”. A jemu to zřejmě vyhovuje.
Mně už ne…