Včera mi ráno volala maminka a znepokojeně poprosila:
„Haničko, zajdi prosím k sousedce – k tetě Lence. Je nějaká moc smutná, žádala o právní radu. Víc neřekla, jen že jsi chytrá a poradíš…“
Znala jsem Lenku Václavovnu od dětství. Bydleli jsme léta ve stejném domě, a i když jsem se vdala a odstěhovala, často jsem maminku navštěštovala a s tetou Lenkou se zdravila na lavičce. Je jí už devadesát, ale ještě nedávno chodila čile po dvoře, usmívala se, nosila mamince koláče a pořád něco probírala se sousedkami. Jenqué poslední měsíce si často stěžovala na srdce a tlak. Její mladší syn Jakub bydlel s ní a pomáhal, jak mohl. Starší – Tomáš – žil odděleně, na druhém konci Prahy, a chodívaly k ní čím dál míň.
Kdysi Tomáš odešel studovat vojenskou akademii, pak sloužil, oženil se, získal byt, chatu, auto. Zabezpečený, samostatný, ale odtažitý. S matkou měl napjaté vztahy – chvíli mlčel, chvíli se zlobil, chvíli jí poroučel. A Jakub zůstal u ní. Leta plynula a stal se její jedinou oporou. Právě jmu letos na jaře Lenka Václavovna rozhodla byt přepsat.
Starší syn to zjistil… a neodporoval. Řekl:
„Já to nepotřebuji, mám všechno. Ať má Jakub aspoň něco.“
Zdálo se – rozhodnuto spravedlivě. Ale ticho netrvalo dlouho.
Když jsem k Leně Václavovně večer přišla, na jejím obličeji bylo vidět, že právě plakala. Sedla si, otřela oči a třaslavým hlasem se zeptala:
„Haničko… kde se dá udělat ta… jak se tomu říká… genetická expertíza?“
Zaskočila jsem.
„Teto Leno, proč byste to potřebovala?“
A pak mi to pověděla. Před pár dny za ní přijel Tomáš. A hned od dveří, s zamštknou tváří, prohlásil:
„Nejsem syn tvého muže. Máme jinou krevní skupinu. Všechno mi došlo. Proto jsi dala byt Jakubovi, a ne mně. Jsem z cizí, on je tvůj.“
Potom práskl dveřmi a odešel. Nedal jí ani slovo promluvit. Na volání už nereaguje.
Teta Lenka šepotala:
„Můj muž měl krevní skupinu pozitivní, to si pamatuju… ale svoji nevím. Ve starém občanském průkazu to bylo, ale ten už dávno vyměnila. A Tomášovu skupinu vlastně neznám… Když se narodil, byla jsem v šoku, koho bych se ptala…“
Poradili jí, ať udělá DNA test. Ale vysvětlila jsem jí, že to není tak jednoduché – její manžel zemřel před více než dvaceti lety. K testu je třeba buď živý materiál – krev, vlasy, sliny, nebo exhumace. A to jen s rozhodnutím soudu, a ani to jisté není. Navíc to stojí hromadu peněz.
Lenka Václavovna znovu zaplakala:
„Takže mu nedokážu, že je syn mého muže?..“
A v ten okamžik jsem to nevydržela. Hlas se mi roztřásl, málem jsem se sama rozbrečela:
„Teto Leno! Vy nemusíte nikomu nic dokazovat! Neřekl ani svou krevní skupinu. Jen se urazil. Vymyslel si záminku. Chtěl vás potrestat. Je to dospělý muž, ale chová se jako rozmazlené dítě. Jednala jste čestně – dala jste byt tomu, kdo byl pořád u vás. A on si jen našel důvod, aby vás ranil co nejvíc.“
Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala:
„Chcete-li, zajděte s Jakubem do nemocnice, nechte si zjistit skupinu. Třeba v porodnici, kde jste rodila, ještě nějaké záznamy mají. Nebo dokumenty vašeho manžela – třeba jsou v archivu. Ale i kdyby ne – Tomáš by měl přijít a normálně, lidsky, se omluvit. Ne házet obvinění, která bolí víc než nůž.“
Pokývala hlavou, trochu se uklidnila.
„Ano, máš pravdu… Ale stejně to nezvedá…“
Požádala jsem ji o Tomášovo číslo. Na ulici, kousek od domu, jsem mu zavolala. Zvedl.
„Dobrý den,“ řekla jsem. „Jsem sousedka vaší matky.“
„Co chcete?“
„Chci se s vámi pobavit o Lence Václavovně…“
„Poslouchám.“
„Je z toho velmi nešťastná…“
A v tom okamžiku náhle zavěsil. Prostě položil sluchátko.
Stála jsem a dívala se na displej. V hrudi mi bušilo jen jedno: jak snadno se tyšt nejposvátnější vazby, když místo lásky nastoupí křivda. A jak děsivé je, když vlastní syn obviňuje matku z něče, co nikdy neudělala.
Lenka Václavovna nezradila. Jen dala jediný byt tomu, kdo u ní zůstal. A starší – sám odešel. A teď se mstí – krutě, chladně, beze slov. Přitom pro něj vždycky byl jejím synem. Rodným. Jediným. Až do včerejška.