Tchán k nám začal chodit každý den. Nemám nic proti návštěvám, ale sežere všechno, co máme. Zkoušel jsem si promluvit s manželkou, ale jako bych mluvil do zdi.
Před půl rokem jsme se s mou ženou Jitkou museli těžce rozhodnout – přestěhovat se do jiného města. Předtím jsme bydleli na okraji Ostravy, oba jsme pracovali v továrně a všechno bylo celkem v pohodě. Někdy to bylo lepší, jindy horší, ale žili jsme. Rozuměli jsme si bez slov. Žádné hádky, žádné výčitky. Pak ale najednou začaly v práci výpovědi. Nejdřív „ušetřili“ Jitku, pak mě.
Úspory jsme skoro neměli – dvě děti, půjčky, a každá koruna šla na jídlo a na účty. Připadalo mi, že se všechno rozpadá. A právě v tu chvíli nám podal pomocnou ruku její otec – můj tchán. Bydlel v jiném městě, v Brně, a měl tam pronajatý garsonky na periferii. Byl to spíš králíkárník než byt, ale aspoň střecha nad hlavou.
Přestěhovali jsme se tam – byl jsem mu upřímně vděčný. Tehdy to vypadalo jako záchrana. První měsíc byl peklo: peněz málo, z posledních sil jsme sháněli jídlo pro děti a platili účty. Hledal jsem práci – marně. Chtělo se mi vzdát, ale držel jsem se. Jitka se starala o domácnost a děti, já jsem se snažil najít aspoň něco, abych zešílel.
Když jsem konečně dostal první výplatu v nové práci, málem jsem brečel. Začal jsem znovu dýchat. Makal jsem do noci. Vracel se unavený, ale s pocitem, že se z toho pomalu dostáváme. Část peněz jsem dával tchánovi – za energie a jako poděkování. Myslel jsem, že se všechno zlepšuje. Ukázalo se, že to byl jen začátek.
Tchán začal jezdit. Častěji. Nejdřív „jen na skok“, pak „na oběd s vnoučaty“, až to skončilo tím, že u nás byl prakticky každý den. A bohužel ne proto, aby pomohl. Ne že by pral, opravoval nebo pohlídal děti. Sedl si v kuchyni, zapnul televizi a jedl. Všechno. Co. Domu.
Jitka vařila – snídani, oběd, večeři. A já, když jsem přišel domů, našel jen prázdný hrnec. Začal jsem si všímat, že z lednice mizí jídlo. Nejdřív jsem mlčel. Trpěl. Pak se ale začala stěžovat i Jitka – že už unavená. Že vaří od rána do večera a všechno mizí. A já se na ni podívám a pomyslím si: No jo, dětí máme dvě… k čemu nám je třetí, dospělý?
Rozhodl jsem se promluvit. Klidně, bez hádek. Vysvětlil jsem mu, že jsme vděční za bydlení, že je součástí rodiny, ale… že nám taky není do skoku. Přikývl, řekl, že chápe. A na chvíli to vypadalo, že to zabralo. Dokonce začal nosit buchty, jednou dokonce přinesl kuře. Ale po pár týdnech to jeho „úsilí“ vyšumělo. Vrátil se k normálu – dětem jablko, sobě náš večeři.
Zkusil jsem to znovu s Jitkou. Jen pokrčila rameny: „Táta nám přece pomohl… je to jeho byt… a taky má rád děti.“ A tím to haslo. Argumenty došly. A mě došla trpělivost. Dřu od rána do noci, šetřím na sobě, chodím v děravých botách a staré bundě. A uprostřed toho všechno je někdo, kdo přichází a čistí lednici, jako by tu bydlel.
Nemám oporu. Moji rodiče jsou daleko, kamarádi mají své starosti. Tchán si ničeho nevšimne, manželka jako by nechtěla vidět. A já nevím, co dělat. Ano, pomohl nám. Ale jak dlouho ještě tohle vydržím? Jsem unavený. Už necítím, že mám domov.
A zatím tu jsme. Továrna, kde jsme dřív pracovali, definitivně zkrachovala. Kolegové se rozutekli, nikdo se nevrací. Stojíme na hraně. A já cítím, jak se z toho bytu, který nám dal naději, pomalu stává klec.