Kde se zastaví srdce — první cesta na venkov

Dobré zprávy

Už nemůžu dál! — vykřikla Lucie a hodila tašku na pohovku. — Chci k moři! Ležet jako pečeť na slunci celý den, a v noci tancovat až do rána. Aby hudba, koktejly, a ani jedna myšlenka na práci!

Jirka se pousmál. Už byl zvyklý na její prudké změny nálad. Lucie nebyla jednoduchá dívka — drzá, ironická, občas pichlavá, ale vždycky upřímná. Nepředstírala, nehrála žádné divadlo — s ní bylo lehké a veselé. A hlavně — nemusel se před ní přetvařovat.

Poznali se před pár měsíci, a od té doby se Jirkovi dýchalo líp. Žádné trapné ticho, žádná faleš — jen pohoda a stálý pocit, že je s někým, s kým chce být. Navždycky.

— Co se stalo v práci? — zeptal se jemně, když k ní přistoupil.

— Všichni mě štvou! „Lucie tohle, Lucie támhleto!“ — jako by jiná jména neexistovala. Dneska málem poslala šéfovou k šípku. Kdyby se neudržela, už by letěla…

— Takže fakt potřebuješ oddych, — zasmál se. — Můžem někam vyrazit, i když to nebude k moři.

— No kam? Dostanu leda den volna. K čemu je dovolená na jeden den?

— Co takhle vyjet na vesnici k babičce? Vzduch je tam takový, že se vyspíš jen z procházky. A buchty! Právě vytáhnuté z trouby…

— Na vesnici? — Lucie udělala velké oči. — Vážně? Já vlastně nikdy na vesnici nebyla.

— Jak to, nikdy?

— No tak. Všichni moji příbuzní jsou z města. Ani krávu naživo jsem neviděla. Jen na krabici od mlíka.

— Tak to musíš jet! Ani nevíš, jak je tam krásně. Řeka, kamna, hvězdy v noci, oheň…

— Jirko, kéž bych měla tvůj nadšení. Upřímně, na babičku ještě nejsem připravená.

— To je škoda. Moje babička je zlatá. Narvě tě buchtama, uvaří čaj s mátou — a hned ji budeš milovat.

— No pokud jsou buchty argument… — usmála se. — Tak dobře. Ale s jednou podmínkou — když se mi to nebude líbit, koupíš mi nové oblečení. Protože do starého se po babiččiných dobrotách nevejdu.

Smál se, a ona pořád nevěděla, jestli se smát, nebo začít mít obavy.

Cesta nebyla snadná. Poslední kilometry jejich auto skákalo po rozbité polní cestě. Ale Jirka byl v klidu. Zato Lucie nervózně zírala z okna, očekávajíc nakřápnuté kůlny, hromady hnoje a husy, které se na vetřelce vrhnou.

Ale všechno bylo jinak. Vesnice byla velká, upravená, s několika ulicemi, obchody, asfaltem. Ani krávy nebyly vidět. Místo nich bosé děti, ženy s upravenými vlasy a chlapi, co seděli u vrat a poklidně klábosili.

Babička je přivítala, jako by na ně celý život čekala. Objala Lucii jako vlastní, rozčilila se, posadila je ke stolu. A stůl se prohýbal: bramboračka, ovocné knedlíky, škvarky, buchty, domácí limonáda.

Lucie zůstala v šoku. Kde je ta babička, co bude při večeři mlčet a krčit nos? Kde je ten vesnický způsob života, co ji od dětství děsil?

Jirka jen zářil: věděl, že to takhle dopadne.

Po obědě ji vytáhl k potoku. A tam — pohádka. Voda průzračná, děti se cákaly, chlapi grilovali, ženy rozkládaly deky. Nikdo neřval, nikdo nespěchal. Jen smích, vítr a vůně dýmu.

Večer Lucie usnula, sotva se dotkla polštáře. Ráno ji probudily sluneční paprsky — babička měla záclony tenké, skoro průsvitné. Dívka vstala, natáhla svetr a vyšla ven. A ztuhla.

Před ní růžověla obloha, slunce se právě zvedalo nad obzor. V dálce bučely krávy, zpívali ptáci, voněla rosa, tráva, tymián. Celá země kolem dýchala klidem. Lucie si sundala bačkory a stoupla bosýma nohama do rosou mokré trávy. Stála a mlčela. Duše se čistila.

— Ztratil jsem tě, — ozval se za ní Jirkův hlas.

— Vzbudila jsem se… Vyšla ven. Je tu tak ticho, tak lehko… Nikdy jsem necítila takový klid.

— Líbí se ti to?

— Strašně. Přijedeme zas?

— Jasně. Ještě mockrát.

Lucie ho pevně objala. Uvnitř ji svíralo štěstí. Už nechtěla k moři. Věděla: svůj klid, své naplnění našla právě tady. A bude se sem vracet — tam, kde se znovu naučíš dýchat.

Rate article
Add a comment