Včera moje tchýně svolala celou rodinu, aby oznámila, kdo co zdědí. Mám pocit, že mě někteří odsoudí, ale já jen cítím nesmírnou lítost nad mým mužem. Včera večer jeho matka — Ludmila Václavovna — uspořádala rodinné setkání. Přišli všichni: děti, vnoučata, snachy. Vypadalo to na obyčejné rodinné posezení s čajem. Ale nebylo. Sešla nás, aby oznámila… kdo a co po ní dostane. Ano, přesně tak. Rozdělila mějtečko předem, aby, jak řekla, „potom nebyly hádky“. Jenže po této diskusi asi mír v rodině dlouho nevydrží.
Když Ludmila Václavovna prohlásila: „Byt v centru města připadne nejmladšímu — Ondřejovi,“ mému muži, Jakubovi, doslova poklesly ruce. Pak pokračovala: „A nejstaršímu synovi, Jakubovi, nechávám chatu na venkově. Alena (to jsem já) dostane rodinné šperky a babiččino nádobí. Ostatním — někdo akcie, někdo mikrovlnku, někdo dědův starý budík.“ Všichni u stolu na sebe pohlédli. Mírně řečeno — byli v šoku. A já? Cítila jsem, jak se mi uvnitř všechno svírá z křivdy.
Když hosté začali odcházet, Jakub, navzdory zmatku, za matkou došel. Zeptal se klidně, bez výčitek:
„Maminko, proč jsi to rozdělila zrovna takhle? Nesporn, je to tvé právo. Ale šlo to i jinak. Jen mi vysvětli — proč?“
A to mi řekla. Ukázalo se, že v mládí rodiče všechno investovali právě do Jakuba. Doufali, že se stane diplomatem, že bude žít a pracovat v cizině. Byli na něj pyšní, pomohli zařídit velkolepou svatbu. A když jsme byli mladí, starali se o vnuka. Prostě, podle jejích slov, nejstarší syn už dostal svůj díl péče, pozornosti a pomoci.
Ale Ondřej, ten byl vždycky trochu opomíjený. Jednou práce, podruhé starosti, potřetí problémy se starším… A tak z něj vyrostl trochu ztracený člověk. Školu nedokončil, kariéru ve sportu nepostavil, oženil se s prvním, kdo řekl ano. Teď žije s manželkou a dítětem v bytě jejích rodičů. On zůstává doma s dítětem, ona chodí do práce a vydělává víc. Vlastní bydlení pro ně není reálné, hypotéku si ani netroufají zvažovat. Ludmila Václavovna řekla: „Je slabý, protože jsme ho tenkrát nepodrželi. Chci, aby aspoň byt měl.“
Ale háček je v tom — my s Jakubem přece nežijeme na úkor rodičů. Vzali jsme si půjčku, koupili vlastní bydlení, pracujeme. Snažili jsme se sami. A teď najednou vychází, že nás odškodňují „podle zásluh“?
Chápu, že taková rozhodnutí jsou soukromá věc každého. Přesto mě to bolí. Do hloubi duše. Ne za sebe, za muže. Mlčí, nestěžuje si, ale já vidím — zasáhlo ho to. A nevím, jak teď máme komunikovat s Ludmilou Václavovnou. Po takovém „rozdělování“ se mi s ní ani nechce mluvit. Nakonec, když rodiče odejdou, zůstávají jen vzpomínky. A ty mohou být světlé… ale i hořké.