Nová tchyně, nový život – bez starostí

Dobré zprávy

Nová tchýně, nový život – a žádné starosti

„Honzo, nezapomeň přes víkend koupit medovník a hodně ovoce,“ připomněla manželovi Lucie, letmo nahlédnuvší do lednice.

„Proč? Máme snad nějaký svátek?“ podivil se Jan, přehrabující se v krabici s kávou.

„Už zase jsi zapomněl? V sobotu přijede máma! S novým manželem. Budou teď bydlet tady, v našem městě!“ zdůraznila Lucie.

„Jak to ‚bydlet tady‘? My máme dvoupokojový byt,“ ohromeně oddechl Jan, odkládaje kávu.

„No přece ne u nás v bytě,“ mávla rukama Lucie. „Jen máma odešla do důchodu, vdala se a chce být blíž k nám. Aby viděla vnuka, pomáhala.“

Jan přikývl a slíbil, že vše koupí, ale uvnitř něj rostl podivný neklid. Jeho tchýně, Alena Antonínovna, v něm vždycky vyvolávala vnitřní třes. Nebyla to žena, ale skála – železobetonová. Vychovaná, chladná, s dokonalým účesem a velitelským tónem. Celý život pracovala na dráze a své podřízené držela v železné pěsti. A pokaždé, když Alena Antonínovna vyprávěla, jak trestala své zaměstnance, Jan tiše děkoval, že pod ní nemusí pracovat.

A teď – bude tady. Její obří energie se obrátí na jejich rodinu? Co když se bude plést do výchovy syna, bude poroučet, radit, jak se to má dělat lépe?

Lucie však byla nadšená. Pomoc s Honzíkem, školní povinnosti, úkoly – už nebude muset panikařit po práci. „Máma si vše vezme na starost,“ ujišťovala. Ale Jan cítil, že klidnému životu odzvonilo.

A pak přišla sobota. Zazvonil zvonek.

„Honzo, máma je tu!“ radostně vykřikla Lucie a rozběhla se k dveřím.

Otevřela dveře… a zůstala stát. Na prahu stáli dva lidé. Vedle statného, dobrosrdečného muže – drobná, štíhlá žena s vlídným úsměvem a krátkým světlým účesem. Jan zůstal jako opařený. To rozhodně nebyla ta Alena Antonínovna, kterou znal!

Ale pak žena promluvila hlasem, který znal, ale teď zněl nezvykle mile:

„Děti, jak jsem se po vás stýskala! Honzo, Luci, Honzíku, ahoj, moji milí!“

Jan se překvapeně podíval na ženu. Muž mu už energicky potřásl rukou:

„No nazdar, zetě! Já jsem Karel Václavovič. Snad se skamarádíme!“ A s širokým úsměvem odtáhl těžkou tašku do kuchyně.

Alena objala dceru, pak vnuka, a dokonce i Jan dostal pořádné objetí. Stál a nemohl uvěřit tomu, co se děje.

Mezitím v kuchyni Karel Václavovič vytahoval z tašky sklenice se zavařeninami, uzeniny a samozřejmě láhev čirého. Alláho postřehl Janův pohled a zasmál se:

„No jasně! Teď jsme rodina. Chceš slyšet, jak jsem se s tvojí Alenou seznámil?“

Ukázalo se, že Karel byl předákem v sousedním depu. Jednou přijela kontrola – a mezi kontrolory byla ona. Tvrdá, přísná. On se nenechal zastrašit, řekl všechno na rovinu. Snažila se ho převálcovat autoritou – nevyšlo jí to. A když ji s ironií nazval „půvabnou ženou“, poprvé za mnoho let se začervenala.

A tak to začalo. Pak rande, pak káva, pak loď, houby a láska. Karel v Aleně probudil nejen ženu, ale i laskavou babičku. Teď spolu vyzvedávají Honzíka ze školy, jezdí s ním na chalupu, Alena propadla rybaření a nedávno společně vybírali loď na internetu.

„Přijeďte taky k nám na chatu, Honzo,“ řekla jednou. „Pořád jen pracovat, pracovat… A kdy vlastně žít?“

Když se Janův kamarád Petr dozvěděl, jak se jeho tchýně změnila, jen povzdechl:

„To máš ale kliku. U nás tchýně málem rozbila rodinu, ale tvoje je zlatá!“

A Jan s ním naprosto souhlasil. Teď se na Alenu Antonínovnu díval úplně jinýma očima. Protože i železné srdce někdy jen čeká, až ho někdo rozehřeje.

Rate article
Add a comment