Tchán k nám začal chodit každej den. Nemám nic proti návštěvám, ale sežere všechno, co máme. Zkoušel jsem si o tom promluvit se ženou, ale jako bych mluvil do zdi.
Před půl rokem jsme se s mojí ženou Janou museli rozhodnout pro těžkej, ale nutnej krok – odstěhovat se do jinýho města. Předtím jsme bydleli na okraji Ostravy, oba jsme pracovali v továrně a všechno bylo celkem v pohodě. Žili jsme skromně, ale neměli jsme nouzi. Rozuměli jsme si bez slov. Nebyly hádky, žádný výčitky. Pak ale zničehonic začaly v práci výpovědi. Nejdřív vyhodili Janu, pak mě.
Úspory jsme skoro neměli – dvě děti, půjčky, všechno, co jsme vydělali, šlo na jídlo a nájem. Připadalo mi, že se všechno hroutí. A v tý chvíli nám podal ruku její otec – můj tchán. Bydlel v Brně a měl tam pronajatý byt na sídlišti. Byt nebyl žádnej zázrak, potřeboval opravy, ale aspoň jsme měli střechu nad hlavou.
Přestěhovali jsme se tam – byl jsem mu upřímně vděčnej. Tehdy to vypadalo jako záchrana. První měsíc byl peklo – peněz málo, z posledních sil jsme sháněli jídlo pro děti a platili účty. Hledal jsem práci, ale marně. Měl jsem chuť to vzdát, ale držel jsem se. Jana se starala o domácnost a děti, já se snažil najít aspoň něco, abych zešílel.
Když mi na nový práci dali první zálohu, málem mi ukáply slzy. Začal jsem zase dýchat. Makal jsem do noci. Vracel se unavenej, ale s pocitem, že se zvedáme. Část peněz jsem začal dávat tchánovi – na energie a jako poděkování. Myslel jsem, že se věci zlepšujou. Jenže to byl jen začátek.
Tchán začal jezdit. Často. Ze začátku jen „na kafe“, pak „na oběd s vnoučaty“, a pak – skoro každej den. A bohužel, ne aby pomohl. Ne aby uklidil, něco spravil nebo pohlídal děti. Sedl si v kuchyni, zapnul televizi a jedl. Všechno. Co. Bylo.
Jana vařila – snídani, oběd, večeři. A já, když jsem přišel domů, našel jen prázdnej hrnec. Začal jsem si všímat, že z lednice mizí jídlo. Mlčel jsem. Trpěl. Ale pak si začala stěžovat i Jana – říkala, že je unavená. Že vaří od rána do večera, a jídlo jako by se vypařilo. A já se na ni díval a myslel si – no, dětí máme dvě… potřebujeme třetího, dospělýho?
Rozhodl jsem se. Sedl jsem si s tchánem a promluvil si s ním. V klidu, bez křiku. Řekl jsem, že mu jsme vděční za bydlení, že je součástí rodiny, ale… že taky máme těžký časy. Kývl, řekl, že chápe. A na chvíli to vypadalo, že to zabralo. Dokonce občas donesl koláče, jednou i kuře. Ale po pár týdnech to přestalo. Vrátil se ke starýmu – jablíčko dětem, a náš večeř…
Znovu jsem to zkusil s Janou. Ale jen pokrčila rameny: „Táta nám pomohl… je to jeho byt… jen má rád děti.“ A tím to skončilo. Já už neměl argumenty, ale docházely mi nervy. Dřu se od rána do noci, šetřím na sobě, chodím v děravých botách a v obnošený bundě. A do toho všude chodí někdo, kdo vyjídá lednici, jako by tu bydlel.
Nemám oporu. Moji rodiče jsou daleko, kamarádi mají svých starostí až nad hlavu. Tchán si ničeho nevšímá, Jana jako by nechtěla vidět. A já nevím, co dělat. Jo, pomohl nám. Ale jak dlouho to ještě potrvá? Jsem unavenej. Přestávám cítit, že mám domov.
A mezitím tu pořád jsme. Továrna, kde jsme kdysi pracovali, úplně zkrachovala. Kolegové se rozutekli, nikdo se nevrací. Jsme na hraně. A čím dál víc cítím, že tenhle byt, ve kterým to všechno začínalo nadějí, začíná bejt jako klec.