“Tati, dej nám ten byt – už jsi svůj život prožil.” Po jeho odpovědi dcera pronesla tři slova a práskla dveřmi.
Jiří Novák ztratil manželku teprve před půl rokem. S ní zmizela i poslední opora v jeho životě. Chodil sice ještě do práce – ne z nutnosti, ale aby si udržel alespoň nějaký pocit smyslu. Práce byla jeho záchranou, jediným bodem, o který se mohl opřít. Ve všední rutině nacházel útěchu, byť jen dočasnou. Večery trávil čím dál častěji venku – prostě bloudil ulicemi, nechtělo se mu vracet do prázdného, chladného bytu. Dům bez ženy se proměnil v hluchou skříň, kde ozvěna jeho kroků zněla děsivěji než ticho.
Děti – dcera a syn – ho navštěvovaly málo. Čím dál méně. A pak skoro přestaly. Zdálo se, že s odchodem matky zmizelo i to málo, co rodinu ještě drželo pohromadě. Jiří se bál samoty, ale ještě víc toho, že se pro své vlastní děti stal jenom zbytečným starcem.
Častěji si všimal, jak mezi kolemjdoucími hledá známé rysy. Zadíval se do tváří, doufal, že někdo zastaví, pozdraví, obejme ho. Ale lidé šli dál. A srdce bolelo víc – pokud ne z nemoci, tak z prázdnoty.
A pak přišla ona – Barbora, jeho dcera. Nepřišla s péčí, ne s láskou, ale s výpočtem v očích. Její návštěvy byly vždy krátké, strohé, a pokaždé se točily kolem jediného – bytu. Tentokrát neotálela.
“Tati, kolik ještě? Bydlíš sám ve čtyřpokojovém bytě! To je přece nesmysl. Prodej ho, kup si garsonku. Peníze z prodeje dej mně – máme hypotéku, děti potřebují vlastní pokoj.”
Mlčel. Ruce se mu třásly. Slova jako by uvízla v krku.
“Báro, vždyť víš, že to je náš společný domov s maminkou. Nemůžu to tak prostě…” Nedokončil.
Dcera prudce vstala.
“Svůj život už jsi prožil, tati. Zamysli se aspoň jednou nad námi,” hlas se jí třásl z podráždění.
“A ty se zamysli, kdy zase přijdeš?” zeptal se tiše, skoro šeptem.
Už stála ve dveřích. Otočila se a hodila mu:
“Po tvém odchodu.”
Dveře zabouchly. Hluchý zvuk se rozlehl bytem jako výstřel. Jiří Novák dlouho seděl v tichu, neschopen pohnout se. Pak se vzchopil a vytočil synovo číslo.
“Martine, promluv se mnou. Ona přišla… zase kvůli bytu… Nechci ho prodat,” hlas se mu třásl.
Na druhém konci označil povzdech.
“Tati, no a co chceš? Jsi sám, byt je obrovský. Když už jsme u toho, já bych taky neodmítl pomoc. Mám staré auto, chtěl bych si pořídit nové. Prodej to, nebuď lakomej.”
“A ty kdy přijdeš?” zeptal se s nadějí.
“Když prodáš byt – přijedu.”
Nedoposlouchal. Prostě zavěsil. Sundal kabát z věšáku a vyšel z domu. Tíhu v hrudi mu rozpalovala bolest. Vzduch jako by zhoustl a lepil se na kůži. Šel bez rozhlížení, dokud nenašel prázdnou lavičku u rybníka. Sedl. Hlavu sklonil. Srdce tlouklo pomalu, s námahou. A pak… prostě se zastavilo.
Jiří Novák zemřel sám. Mezi stromy, pod šedou oblohou, s mobilem v kapse. Nikdo na něj nečekal. Nehledal ho. Nemiloval. Jeho srdce neprasklo kvůli zradě – ale kvůli lhostejnosti. Nepotřebovali ho jako člověka, ani jako otce. Jen jako majitele nemovitosti.
A o den později v bytě znovu zabouchly dveře. Přišla Barbora – s klíči. S očima plnými ne slz, ale kalkulací. A Martin – s novým autem zaparkovaným před domem. V bytě byl pach prachu a samoty. A na stole – stará fotka. Kde jsou všichni spolu. S mámou. S tátou. Šťastní. Ještě tenkrát.
Ale štěstí, stejně jako láska, mizí. Když se měří na metry čtvereční.