**Tchyně versus hadr a pánev: Kdysi nás nechtěla, teď nás zve – ale podle svých podmínek**
Před pěti lety jsem si vzala Jakuba. Bylo to klidné, dospělé rozhodnutí z lásky a s jistotou, že zvládneme všechny nesnáze. Jenže ještě před svatbou, když jsme přišli oznámit naše plány jeho matce, její reakce byla jako kýbl ledové vody:
„Nepočítejte s mou pomocí. A se mnou bydlet nebudete! Já jsem tu paní domu a nikomu se podřizovat nehodlám.“
Vyměnili jsme s Jakubem pohled. Obzvlášť já jsem byla překvapená. Vždyť za jeho studií ho ta samá matka přemluvila, aby se odstěhoval z jejího bytu na podnájem. Prý to bude pro všechny jednodušší. A právě v tom podnájmu jsme po svatbě zůstali a šetřili na vlastní bydlení.
Tchyně mezitím měla velký třípokojový byt v centru Prahy. Dostala ho po rodičích – otec zemřel mladý, matka s ní dožila do vysokého věku. Tchyně se rozvedla s manželem, když bylo Jakubovi asi šest. V manželství žili pouhých pět let. A jak mi jednou sama přiznala:
„Já nejsem stvořená pro domácí práce. Nesnáším uklízet, vařit, prát. Nejsem služka – jsem žena! Chci žít pro sebe!“
Po rozvodu se vrátila do rodného domu, kde všechno obstarávala její matka. Bubička Jakuba vařila, uklízela, prala, starala se o vnučka i dceru, protože ta prý „hodně pracovala“ a „budovala kariéru“. Když babulka zestárla a začala stonat, domácí práce stejně nepadly na tchyni. Nikdy neustoupila – v ničem.
Pak zemřel Jakubův otec. S ním udržoval kontakt. Otec byt odkázal synovi a své nové ženě. Ta se zachovala slušně – souhlasila s prodejem svého podílu a my jsme ho s Jakubem vykoupili. Přestěhovali jsme se, zařídili, narodila se nám dcera. A pak to začalo…
Když bylo Aničce půl roku, Jakub uklouzl na ulici a zlomil si nohu. Zlomenina byla vážná. Přišel o práci, peněz ubývalo. Nemohla jsem nastoupit – malé dítě, manžel téměř nepohyblivý, splátky za byt, půjčka bývavé manželce. Šetřili jsme, kde se dalo. A tak Jakub váhavě zavolal matce:
„Mami, mohli bychom se k tobě na chvíli nastěhovat? Půl roku. Náš byt mezitím pronajmeme, abychom se trochu vzpamatovali…“
Odpověď byla okamžitá a ledová:
„To v žádném případě! U mě bydlí Alena! Ta mi s domácností pomáhá, všechno za mě dělá, vy byste jen překáželi!“
Alena – její sestřenice, starší, osamělá, bez dětí. Dřív žila na venkově, ale dům jí shořel. Tchyně ji „velkorysé“ přijala… aby uklízela, vařila a prala. Alena se stala služkou. A tchyně se neostýchala:
„Bydlíš u mě, jíš na můj účet – tak si sežeň práci! Nebuď darmožrout!“
Bylo mi Aleny líto. Vypadala utahaná, ale mlčela. Pak – zmizela. Po půl roce Jakub řekl:
„Víš co? Alena utekla! Našla si muže s bytem a odešla, ani se nerozloučila.“
Měli jsme pro ni radost. Hodná, citlivá žena, která si zasloužila úctu, ne rozkazy a povinnosti. Ale tchyně teď zůstala sama. Kdo jí teď bude mýt nádobí a luxovat?
A najednou – telefonát. Ona sama!
„No dobrá, nastěhujte se ke mně. Pronajměte si svůj byt. Jen moje podmínka: Monika (to jsem já) bude dělat všechno! Uklízet, vařit, prát, žehlit. No co? Bydlet u mě budete zadarmo!“
Když mi Jakub řekl její slova, rozesmála jsem se.
„A tys jí řekl, že nikdy?“ zeptala jsem se.
„Samozřejmě,“ přikývl. „Urazila se. Řekla, že si najme hospodyni.“
Ať si ji najme. Oba pracujeme, já jsem vyšla z mateřské, dcera je ve školce. Máme svůj domov, svůj klid. Nehodlám být služebnou pro ženu, která celý život utíkala před zodpovědností, ale ráda žila na úkor vlastní matky.
Uběhly dva dny, a znovu volala: „Tak opravdu jste se nerozmysleli?“
Ne, nerozmýšleli. Napadlo mě: brzy půjde do důchodu. Na hospodyni už jí peníze nestačí. Zajímalo by mě, koho teď bude prosit. Nebo snad konečně vezme do ruky hadr, hrnec, smeták – a naučí se žít jako dospělí?
Uvidíme…