Vnučka před očima mizí. Začíná nenávidět jak matku, tak mladší sestru. Bojím se, že ji budu muset vzít k sobě, jinak to skončí tragédií.
Vždycky jsem si myslel, že matka má své děti milovat stejně. Bez „oblíbenců“, bez srovnávání, bez podmínek. Dětství není soutěž o lásku. A když jsem slyšel příběhy rodičů, kteří dělili děti na „lepší“ a „zbytečné“, říkal jsem si: „Mě se to nikdy netýká.“ Teď v takovém příběhu žiju. Jenže není cizí – je to moje rodina. Moje dcera. Moje vnučka. Moje bolest.
Bohdana vždycky byla ambiciózní, náročná, pyšná. Nebavili ji obyčejní muži – jen ti „perspektivní“, „zajištění“. Nakonec si vzala Radka – bývalého sportovce, který si v Brně otevřel posilovnu. S manželkou jsme jim k svatbě darovali dvoupokojový byt a pomohli jsme mu sehnat dobrou práci přes známé. Všechno vypadalo jako z pohádky: stabilita, péče, jistota.
Za rok Bohdana otěhotněla a celá rodina se radovala jako děti. Těhotenství proběhlo bez problémů, narodila se zdravá holčička – Anička, pojmenovaná po mojí matce. Bohdana to zvládala skvěle: sama kojila, uspávala, chodila na procházky. Anička byla klidné, poslušné dítě, skoro neplakala – ani když jí rostly zuby. Bohdana byla dokonalá matka. Všichni jsme na ni byli pyšní.
Ale za šest let se všechno změnilo.
Bohdana znovu otěhotněla. Hned od začátku to bylo těžké: tlak, cukr, migrény, toxikóza. Půl roku z devíti strávila v nemocnici. Porod byl komplikovaný, císařský řez. Rekonvalescence trvala dlouho. A pak se narodila Tereza. Stejně silná a zdravá jako starší sestra. Jenže Bohdanu jako by vyměnili.
První měsíce jsme s babičkou Radka, Jarmilou, pomáhali, jak jsme mohli. Častěji jsem bral Aničku k sobě, aby se Bohdana mohla soustředit na miminko. Jarmila zůstávala s nimi doma. Snažili jsme se nevměšovat – mysleli jsme si, že pomáháme. Ale jednou jsem náhodou slyšel, jak Bohdana na Aničku ostře vyjela:
„Zmiz mi z očí! Už tebe nemůžu ani vidět!“
Nejdřív jsem si řekl, že to jsou nervy, únava. Ale každý den to bylo horší. Bohdana jako by v Aničce už neviděla dceru. Jen překážku. Rozčilovala se kvůli každé maličkosti – účes, pohled, otázka. „Nech mě být“, „Neruš“, „Teď na tebe nemám čas“ – tato slova holčička slýchala denně. Někdy dokonce:
„Kdyby nebylo tebe, bylo by mi líp.“
A jednou, potichu, ale jasně:
„Raději bys se neměla narodit jako první…“
Aničce je jen sedm. V tomhle věku je dítě obzvlášť zranitelné. Brzy půjde do první třídy a potřebuje podporu. Místo toho žije v domě, kde je milovaná jen jedna – ta mladší. Malá, baculatá, smějící se Tereza. A Anička… Anička se už nesměje.
Přestala si hrát. Přestala kreslit. Jen sedí u okna nebo se schovává v koutě s knížkou. Ale nejhorší je, když mi říká věci, ze kterých mi tuhne krev:
„Babi, proč se Tereza narodila? Bez ní by bylo líp. Kdyby nebyla, máma by mě zase měla ráda…“
Snažil jsem se s Bohdanou mluvit. Ne jednou. Mluvil jsem jemně, pak tvrději. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to tak nejde. Že dětem nemůže dávat najevo, že je jedna víc milovaná. Že i ta starší potřebuje teplo. Odmítala to:
„Aničce je sedm, už je velká. Má všechno. Nepotřebuje, abych s ní seděla nebo ji líbala. Mladší potřebuje víc.“
Ale ne! Nechce méně, možná dokonce víc – protože cítí, že je „nepotřebná“. Radek se snažil zakročit. Obě dcery miluje, ale v Bohdaně jako by něco prasklo. Nechce slyšet. Tvrdí, že všichni jsou proti ní. Že „Anička manipuluje“, že „jí všichni litují“.
Holčička hubne. Chřadne. A častěji opakuje jedno a totéž:
„Babi, můžu bydlet s tebou?“
A víte co? Už jsem skoro rozhodnutý. Protože to nejde dál nechat být. Protože už se nedokážu dívat, jak moji vnučku zabíjí lhostejnost její vlastní matky. Pokud se Bohdana neprobere – vezmu si Aničku k sobě. I přes soud. Protože dětství s takovou bolestí je rána, která se nezahojí. A já chci, aby moje vnučka neměla jen vzpomínku na to, jak ji neměli rádi. Chci, aby v jejím životě zůstala alespoň trocha lásky. Opravdové. Babiččiny.