Včera brzy ráno mi volala máma a s obavami v hlase poprosila:
„Haničko, zajdi prosím k naší sousedce – k tetě Janě. Je nějak rozrušená, žádá právní radu. Víc neřekla, jen že jsi chytrá a poradíš…“
Já jsem Janu Václavovnu znala od dětství. Bydleli jsme dlouhá léta ve stejném vchodě, a i když jsem se provdala a odstěhovala, často jsem maminku navštěvovala a zdravila se s tetou Janou na lavičce. Je jí už devadesát, ale ještě nedávno čile chodila po dvorku, usmívala se, nosila mamince koláče a stále si se sousedkami o něčem povídala. Poslední měsíce si ale stěžovala na srdce a tlak. Její mladší syn Jakub s ní bydlel a pomáhal, jak mohl. Starší – David – žil jinde, na druhém konci města, a chodil za ní čím dál míň.
Kdysi David odešel studovat vojenskou akademii, pak sloužil, oženil se, získal byt, chatu, auto. Zámožný, soběstačný, ale odtažitý. S matkou měl napjaté vztahy – mlčel, urazil se, nebo jí poroučel. Jako jediná opora jí zůstal Jakub. A tak mu letos na jaře Jana Václavovna rozhodla byt darovat.
Starší syn to zjistil… a nebránil se. Řekl jen:
„Mně nic nechybí. Ať má Jakub aspoň něco.“
Vypadalo to, že vše je vyřešeno spravedlivě. Ale klid netrval dlouho.
Když jsem večer za tetou Janou přišla, bylo na ní vidět, že nedávno plakala. Posadila se, utřela slzy a třesoucím hlasem se zeptala:
„Haničko… kde se dělá ta… jak se tomu říká… genetická expertíza?“
Vyděsilo mě to.
„Teto Jano, proč byste to potřebovala?“
A pak mi všechno pověděla. Před pár dny k ní přišel David. Stál ve dveřích, zamračený, a bez úvodů pronesl:
„Nejsem syn tvého muže. Nemáme stejnou krevní skupinu. Teď je mi všechno jasné. Proto jsi dala byt Jakubovi, a ne mně. Jsem ti cizí. On je tvůj.“
Pak práskl dveřmi a odešel. Nedal jí šanci odpovědět. Na volání nereaguje.
Teta Jana šeptala:
„Můj manžel měl krev pozitivní, to si pamatuju… Ale svou nevím. Ve starém občance bylo napsáno, ale tu jsem už dávno vyměnila. A Davidovu skupinu vůbec neznám… Tehdy, když se narodil, jsem byla jako v mlze, a teď už se nemám koho zeptat…“
Někdo jí poradil, ať udělá DNA test. Vysvětlila jsem jí, že to není tak jednoduché: její manžel zemřel před více než dvaceti lety. K testu je potřeba buď živý biologický materiál – krev, vlasy, sliny – nebo exhumace. A na tu je třeba soudní povolení, které nemusí dostat. Navíc stojí to hromadu peněz.
Jana Václavovna se znovu rozplakala:
„Takže nemůžu synovi dokázat, že je synem mého muže?“
A v tu chvíli jsem to nevydržela. Můj hlas se třásl, sama jsem málem brečela:
„Teto Jano! Vy mu nic dokazovat nemusíte! Nehádal se s vámi o krevních skupinách. Jen se urazil. Vymyslel si záminku. Chtěl vás potrestat. Je to dospělý muž, ale chová se jako rozmazlené dítě. Jednala jste čestně – dala byt tomu, kdo byl pořád s vámi. A on jen našel způsob, jak vás zranit ještě víc.“
Zhluboka jsem se nadechla a dodala:
„Chcete-li, zajděte s Jakubem do nemocnice, nechte si určit skupiny. Třeba v archivu porodnice zůstaly nějaké záznamy. Nebo doklady vašeho manžela – ty mohou být také někde uložené. Ale i kdyby ne… David by měl přijít sám, jako slušný člověk, a omluvit se. Neházet po vás obvinění, která bolí víc než nůž.“
Pokývala hlavou a trochu se uklidnila.
„Ano, máš pravdu… Ale on stejně nebere telefon…“
Poprosila jsem ji o Davidovo číslo. Venku, až jsem odešla od domu, jsem mu zavolala. Zvedl.
„Dobrý den,“ řekla jsem. „Jsem sousedka vaší maminky.“
„Co chcete?“
„Chtěla bych si s vámi promluvit o Janě Václavovně…“
„Poslouchám.“
„Je z vás velmi nešťastná…“
A v tu chvíli náhle zavěsil. Prostě položil sluchátko.
Stála jsem a zírala na displej. V hrudi mi duněla jediná myšlenka: jak snadno se rozpadají i ta nejsilnější pouta, když láska ustoupí zášti. A jak děsivé je, když vlastní syn obviňuje matku z něčeho, co nikdy neudělala.
Jana Václavovna nezradila. Jen dala jediný byt tomu, kdo s ní zůstal. Starší syn odešel sám. A teď se mstí – krutě, chladně, beze slov. Přitom pro ni byl vždycky synem. Rodným. Jediným. Až do včerejška.