V nučících snech se mi zdálo, jak švagrová odpočívá v porodnici, zatímco já s manželem umíráme únavou s vnoučaty. Mám pocit, že se do nemocnice uložila schválně předčasně.
„Mámo, vždyť vidíš, jaká je situace – jen ty nám můžeš pomoct!“ říká můj syn. Šedesátiletá Alena Nováková z Plzně kroutí hlavou. „Co mi zbývá? Pomáhám, jak umím. Ale už nemám ani kapku sil…“
Před deseti dny si její snacha, Martina, v devátém měsíci těhotenství, stěžovala na horečku, rýmu a bolest v krku. Za pár dní ztratila chuť a čich. Její syn, Jakub, celé dny mizí na stavbě, takže se o děti při takové situaci neměl kdo postarat. A tak Martina, bez dlouhého přemýšlení, zamířila do nemocnice – „na pozorování“. Dvě malá dítka – čtyřletého a dvouletého – přenechali babičce s dědou.
„Chápu, zdraví je důležité, je to 41. týden… Ale proč tak dlouho? Včera porodila za pár hodin, stihli jsme to jen tak tak do porodnice. Teď tam leží už druhý týden jako v lázních. Dívá seřadu za seriádem, manžela donutila přivézt notebook, prý čeká na kontrakce. A my tady s vnoučaty už nevíme, kam před nimi utéct.“
Alena mluví s hořkostí. Není náročná, ale únava a křivda se v ní hromadí den za dnem. Martina dřív nechávala děti vždy u své matky. A teď najednou je babička z otcovy strany „jediná naděje“.
„S Václavem (manželem) nemládneme. Od rána do večera lítám, děti jsou nezvládnutelné – jeden v plínce, druhý řve, když mu dám špatnou lžičku. Najíst – bitva, umýt – bitva, uložit – to je cirkus. Matku nezapomněli, pořád se ptají, kdy se vrátí. Už ani já nevím.“
Alena si vzpomíná, jak minule Martina také šla do nemocnice „pro jistotu“. Tehdy bylo dítě jen jedno, a museli ho rychle odvést k sousedce, než babička dojela. Za hodinu a půl po telefonátu už Martina porodila. Bleskově. A teď znovu – třetí těhotenství.
„Před půl rokem Jakub oznámil, že bude další dítě. Říkám: vy chcete překonat rekord? A on: ‚Mámo, neboj, máme všechno pod kontrolou.‘ Jasně. Všechno pod kontrolou, dokud je dobře. A jak problém – hned: ‚Mámo, jen ty!‘ A co mám dělat? Odmítnout nemůžu. Ale je mi těžko!“
Starší vnouček předtím chodil do školky, ale Martina ho odhlásila – prý aby se před porodem nenakazil. Alena ho nemůže vozit přes celé město – zůstali doma. A doma – chaos a křik. I když děti ztichnou, babičce se v hlavě stále ozývá jejich ječení.
„Mladší neumí jíst lžící, všechno kolem je od kaše. Starší fňuká celý den, hádají se, perou. Dívám se na ně a říkám si: jak to Martina zvládne se třemi? Já s dvěma sotva přežívám!“
Večer, když děda přijde z práce, převezme děti, a Alena vaří na druhý den. Krmí, myje, pere, uklízí, a teprve kolem deváté může zavolat synovi.
„Ptám se: tak co, už porodila? Jakub odpovídá: ne, pořád čekáme. Udělali ultrazvuk, holčička, zdravá. A co teď – bude tam ležet čtrnáct dní?“
Alena neskrývá podráždění. Nerozčiluje ji ne těhotenství, ale to, jak je všechno zařízené. Martina, podle ní, si zařídila dovolenou: válet se v porodnici, chatovat na fórech, koukat na filmy, a na domov a děti – mávla rukou.
„Říkám synovi: ať se nechá propustit. Porodí doma – zavoláme sanitku, jako to dělají všichni. Jeho známá porodila a hned druhý den byla doma! Kamarádka dcery taky rodila rychle. A u nás – celá show!“
„A co na to Jakub?“
„Co by řekl? ‚Mámo, vydrž, už to nebude dlouho, teď už ji nemůžou propustit.‘ Já na to: ať napíše reverz a jede domů! Ale ne – neposlouchá. Už držím jen z posledních sil…“
Kdo má v tomhle snu pravdu? Snacha, která se rozhodla hlídat své zdraví a šla včas do nemocnice? Nebo tchyně, která na svých bedrech vláčí cizí mateřské povinnosti až k vyčerpání?
Těžko říct. Ale jedno je jisté – babiččina trpělivost visí na vlásku.