Návrat domů
Ve starém domě na okraji vesnice Lipová, ukryté mezi lesy jižních Čech, vonělo prachem a nadějí. Alena, třesouc se ve vetchém autobuse po rozbité cestě, cítila, jak jí je špatně od žaludku. Prach jí zalézal do plic a srdce se svíralo smutkem. Proč se do toho vlastně pustila? Žít sama v zapadlé vesnici, ještě v jejím stavu — to byl čistý blázinec. Rozhodnutí ale padlo a cesta zpátky neexistovala.
Alena byla nemocná už třetí rok. Poslední návštěva u lékaře přinesla slabou naději: léčba zabírala, ale nikdo nevěděl, nakolik dlouho. „S vaší diagnózou je všechno nepředvídatelné,“ prohlásil doktor suše. Alena neodporovala. Život už dávno ztratil chuť. S manželem, Martinem, žili pod jednou střechou, ale stali se cizími. Když ji nemoc skosila, on se ještě více odtáhl, jako by už hledal náhradu, aby nezůstal sám. Láska dávno vyhasla, a Alena se s tím smířila.
Ale včera se stalo něco, co všechno obrátilo naruby. Když se vrátila z nemocnice, vyčerpaná, sotva vláčejíc nohy, našla ve své malém bytě opileckou melu. Martin, oslavujíc začátek dovolené, dovlekl celou svou partu. Hustý cigaretový kouř, nadávky a pach alkoholu prosákly každým koutem. Alena odešla do parku, toulala se hodiny, ale když se vrátila, našla jen odpadky, prázdné lahve a chrápajícího manžela. Večer se probral a sáhl po další sklence. Zkusila promluvit, ale v odpověď dostala jen hrubost:
— Byt je můj, jasný? Dal mi ho podnik. Chci — piju, chci — bavím se. A ty tady nejseš nikdo!
„Kdo jsem tady?“ přemýšlela Alena, polykajíc slzy. Její práce, skromná a špatně placená, nezaostála za tím, aby se za ni držela. „Zítra dám výpověď a odjedu,“ rozhodla se. „Do vesnice, do otcovského domu. Alespoň dožiju své dny v klidu, bez opileckých řevů.“
Dům ji přivítal vůní starého dřeva a sušených bylin. Srdce ji zabolívalo vzpomínkami. Po matčině smrti tu byla jen jednou, na pohřbu. Ale dům vypadal udržovaně — sousedi ho zřejmě hlídali. Klíč, jako za starých časů, ležel pod prkénkem u dveří. Zámek zapraskal, ale povolil. Alena vešla, nadechla se zaprášeného vzduchu a zašeptala:
— Ahoj, dome.
Prkna odpověděla vrzáním, jako by zdravila svou paní. Otevřela okenice, vpouštějíc dovnitř sluneční svět a převlékla se. Pak šla ke studni pro vodu. Tam ji potkala sousedka Marie.
— Alenko, to jsi ty? — zvolala žena. — Vrátila ses! Můj Franta se o dům staral, takže to není nadarmo. Chválím tě, že jsi přijela. Přijď večer, dáme si večeři!
Alena umyla okna, setřela prach a vydrhla podlahu do leska. Dům ožil, začal dýchat teplem. Únava na ni padla jako těžké břemeno — nemoc si připomněla. Ale Alena se rozhodla zatopit v kamnech, aby vyhnala vlhkost. Večer u sousedů, při jednoduché večeři, se svěřila se svým trápením. Marie, poslouchajíc, zavrtěla hlavou:
— Přijela jsi — a dobře. Tady tě mají rádi, Lipová je tvoje. A že ses chystala umřít? To ne! Nastoupíš na poštu, potřebujeme pošťačku. Vesnice je malá, obejdeš ji s radostí. A zajdi k babce Vlastě, dá ti bylinky. Všechny nemoci jsou z nervů, to víš. A tady máš klid a pohodu.
Alena usínala s úsměvem, vzpomínajíc na sousedovu dobrotu. Ráno ji probudila zvláštní energie — chuť do života, tvořit, něco, co léta necítila. Po snídani šla za prací na poštu. Peníze nikdy nejsou na škodu, a lenošit se jí nechtělo. Kráčejíc vesnickými uličkami, chytala pohledy sousedů. Každý se zastavil, usmál se a popřál jí zdraví.
— Dobrý den! — odpovídala Alena, cítíce v duši teplo.
Léto vystřídal podzim. Práce pošťačky se stala radostí: pomalu obejít vesnici, zastavit se na každém dvoře, prohodit pár slov. Vzduch, čistý a opojný, naplňoval plíce. Alena cítila klid, jaký ve městě neznala. Tváře jí zrůžověly a obličej vypadal svěží jako zralé jablko. Bylinné čaje od babky Vlasty pomáhaly: Alena spala tvrdě, jedla s chutí a slabost ustupovala.
Nemoc ji pustila. Alena žila v Lipové ještě dlouhá léta, obklopena teplem rodného domu a dobrými lidmi. Štěstí, jak se ukázalo, nepotřebuje mnoho — jen klid v duši, pohodlí starých zdí a pocit, že jsi potřebná. A ta nemoc? Opravdu byla z nervů, jako všechny trampoty…