Včera moje tchýně Alena Josefová svolala celou rodinu, aby oznámila, kdo co zdědí. Mohu být za to odsouzená, ale je mi nesmírně líto mého muže. Večer nás všechny sezvala – děti, vnoučata, snachy. Vypadalo to na obyčejné rodinné posezení u kávy. Jenže ne. Chtěla nám sdělit… kdo po její smrti co dostane. Ano, přesně tak. Rozdělila majetek předem, aby, jak řekla, „potom nebylo hádek“. Ale po téhle schůzce klid v rodině asi dlouho nevydrží.
Když Alena Josefová pronesla: „Byt v centru Prahy připadne mladšímu – Honzovi,“ mého muže, Tomáše, to zasáhlo. Pak pokračovala: „Staršímu synovi, Tomášovi, nechávám chatu ve středočeské vesnici. Tereza (to jsem já) dostane rodinné šperky a babiččiny porcelánové servisy. Ostatním – někomu akcie, někomu mikrovlnku, někomu dědečkovy staré hodiny.“ Všichni přítomní se na sebe zmateně podívali. Řekněme to tak – byli v šoku. A já cítila, jak se mi uvnitř svírá srdce z té nespravedlnosti.
Když se hosté rozcházeli, Tomáš, i když zaskočený, přišel za matkou. Zeptal se klidně, bez výčitek:
„Mami, proč jsi to rozdělila zrovna takhle? Neodporuji, je to tvé právo. Ale šlo to udělat i jinak. Jen mi vysvětli – proč?“
A její odpověď? V mládí prý jeho rodiče všechno investovali do něj. Doufali, že se stane diplomatem, bude žít a pracovat v zahraničí. Byli na něj hrdí, zařídili mu okázalou svatbu. A když jsme byli mladí, hlídat vnoučka jim nevadilo. Zkrátka, podle jejích slov, starší syn už dostal svůj díl péče, pozornosti a pomoci.
Ale Honza, ten mladší, byl vždycky trochu opomíjený. Buď práce, nebo starosti se starším… Vyrostl z něj takový ztracený člověk. Školu nedokončil, sportovní kariéru nevybudoval, oženil se s první, která na to kývla. Teď žije s manželkou a dítětem v jejím bývalém bytě. On je doma s dítětem, ona vydělává víc. Na vlastní bydlení nemají šanci, hypotéku si ani netroufnou uvažovat. Alena Josefová řekla: „Je slabší, protože jsme ho tehdy nepodpořili. Chci, aby aspoň měl střechu nad hlavou.“
Ale háček je v tom – my s Tomášem nežijeme na úkor rodičů. Vzali jsme hypotéku, koupili si vlastní byt, tvrdě pracujeme. Snažili jsme se sami. A teď to vypadá, že jsme za to potrestáni?
Chápu, že taková rozhodnutí jsou čistě osobní věc. Přesto je mi to líto. Až do morku kostí. Ne za sebe, za Tomáše. Nemluví o tom, nestěžuje si, ale vidím, jak ho to bolí. A nevím, jak teď budeme s Alenou Josefovou vycházet. Po tomhle „rozdávání“ se mi s ní ani nechce mluvit. Když rodiče jednou nebudou, zůstanou jen vzpomínky. A ty mohou být světlé… nebo hořké.