Můj syn se stal pod pantoflem. Tahle žena všechno řídí a já se bojím i slovo promluvit: bolest matky, která už nepoznává vlastní dítě.
Ten den, kdy se Honza ženil, jsem jeho nastávající snoubenku skoro neznala. Znali se jen dva týdny a upřímně řečeno, první dojem ve mně vzbudil úzkost. Vulgarita v líčení, vyzývavé šaty, nafouklé rty – to všechno nehovořilo o ženskosti, ale o lenosti. O nechuti pracovat. O tom, že je zvyklá brát, ale nedávat.
Její rodiče jsem potkala přímo před matrikou. Mluvili nuceně zdvořile, přijeli drahým autem, které, jak se později ukázalo, bylo pronajaté – taxík jim připadal málo prestižní. S manželem jsme si v tichosti vyměnili pohled: bylo jasné, že štědrost od nich nečekat. Svatbu jsme mimochodem zaplatili my. Celou.
Před narozením syna jsme se přestěhovali do města. Honza byl citlivý, jemný chlapec. Psal básně, trápil se maličkostmi. Na vesnici by z něj možná vyrostl pořádný chlap, ale město ho učinilo křehkým. Do šestadvaceti měl jen tři dívky, a i o těch jsem se dozvídala jen z útržků telefonátů. Otevřený nikdy nebyl.
Choval se jako ostatní: občas přišel podroušený, táhlo z něj cigaretami, ale pak to prý nechal být. Po svatbě zůstali bydlet s námi. Máme třípokojový byt, my s manželem jsme se odstěhovali do malé místnosti a mladým dali tu velkou. Nelitovali jsme – jen aby byl klid. Ale klid nebyl. Neustálé hádky. Tedy spíš jeden hlas – ječivý, rozmazlený, náročný. To byla ona – Veronika.
Co jí dali její rodiče, netuším. My jsme darovali obálku s pořádnou částkou. Příbuzní, jak jsem později zjistila, také dávali peníze. Ale vděku jsem se nedočkala.
Veronika skoro nevycházela z pokoje. Jedla jen donášky. Pracovala jako nehtová designerka v salonu, ale doma nehnula prstem. Domácí práce „nebyly její“. Můj syn jedl, co si sám koupil, nebo dojídal naše jídlo – mlčky, se sklopenýma očima. Bylo mu hanba. To nebyla láska – to bylo otroctví.
Pak se přestěhovPak se přestěhovali do malého bytu nedaleko jejího salonu, a můj syn tam nadále žil jen pro její rozmary.