Dům kultury v malém městečku na Moravě byl starý, ale útulný. Děti se tísnily v sále, oči upřené na jeviště. Tam, pod světlem zastaralých reflektorů, opět vystupoval Josef Novák — starý kouzelník, kterého zde znal každý. Jeho klobouk — ošoupaný, ale stále plný překvapení — se už dávno stal legendou.
Nebyl to obyčejný cirkusový umělec. Josef Novák měl laskavé srdce a duši dítěka. V každém jeho představení byla magie ne triků, ale naděje. Dnes měl poslední číslo — z klobouku měl vytáhnout živou slepici jménem Běla. Sál ztichl.
„A teď — pozor!“ zvolal s divadelním patosem a vytáhl rozčepýřenou slepici.
Dětský jásot naplnil místnost jako jarní vítr — tleskání, výskání, smích. Ale když se už chtěl Josef uklonit, zachytil pohled. Jeden jediný — nesmějící se, nehravý. Pohled chlapce asi sedmiletého, který seděl na poslední řadě a nehybně zíral na tu výjev.
„Ahoj, chlapče. Jsi tu sám?“ zeptal se kouzelník a přistoupil blíž.
„Je ta slepice opravdová?“ zašeptal chlapec s úžasem.
„Samozřejmě! Chceš ji pohladit? Jmenuje se Běla.“
Chlapec opatrně přistoupil, přejel rukou po peří. Oči mu zářily, rty se mu chvěly.
„A nebojí se v tom klobouku?“
„Běla se nebojí. Je statečná. Jako ty.“
„Honzo!“ ozvalo se volání.
K nim spěchala žena s unavenou tváří.
„No, Honzíku, zase se pleteš do všeho!“ vzdychla a otočila se ke kouzelníkovi: „Omluvte ho. Je trochu jiný. Nenechá se zastavit.“
„Vy jste jeho matka?“ zeptal se Josef.
„Jsem vychovatelka. Je z dětského domova. Rodiče nedávno ztratil…“
Když Honza odešel, svěšenou hlavou, Josef cítel, jako by ho někdo udeřil do prsou. Nemohl ho prostě nechat být.
„Řekněte mi adresu toho domova.“
Žena se podivila, ale uvedla ulici a číslo.
Celou noc Josef nespal. Vzpomínal, jak před lety, po rozvodu, ztratil kontakt s vlastním synem. A teď, když hleděl do očí toho chlapce, cítil — osud mu dává druhou šanci.
Ráno přišel do domova s velkým pytlem bonbónů. Honza seděl v koutě, sám, oddělený od hlučícího davu dětí. Když spatřil Josefa, rozzářil se. A když uviděl, že přivedl i Bělu, málem vyskočil radostí.
Tak začalo jejich přátelství. Nejprve občasné návštěvy, poté výlety do zoo, knížky, pohádky. Honza se k němu upnul celou duší. A Josef Novák — také.
Jednoho dne se odhodlal a zašel za Alenou Novotnou, tou vychovatelkou:
„Chtěl bych Honzu adoptovat.“
„Osamělému muži to nedovolí,“ odpověděla tiše, leč s lítostí. „Takové jsou zákony.“
Kouzelník sklopil hlavu. Nevěděl, že Alena už dlouho pozorovala jeho kroky. A že pokaždé, když přišel, její srdce tlouklo úzkostně. I ona si zamilovala toho podivného, trochu komického, ale dětsky laskavého muže.
A o týden později Honza, sedě na lavičce a drže Bělu za nohu, tiše zašeptal:
„Můžu bydlet s tebou?“
Josef ztuhl. Nevěděl, jak vysvětlit papíry, nemožnost celé situace.
Ale chlapec mu náhle důvěřivě pohlédl do očí a řekl:
„Co kdyby šla paní Novotná s náma? Je hodná. Byla by ti ženou a mě mámou. Pak bychom určitě byli rodina.“
Kouzelník pohlédl stranou. Tam u okna stála Alena. A v tu chvíli pochopil — chlapec má pravdu.
Přiskočil k ní, srdce mu bušilo, v hlavě tisíc myšlenek. Ale nemusel nic říkat. Vše v jeho očích přečetla. Už to věděla.
Honza k nim přiběhl a přitiskl se k nim oběma.
A v ten okamžik, mezi starými zdmi, vůní křídy, barvy a levného pracího prášku, v chodbě obyčejného dětského domova se zrodila rodina.
Taková, o jakých se píše v pohádkách.