Vesnice Lesník, ukrytá ve stínu staletých borovic poblíž Tábora, vítala mrazivé ráno. Zítra jsem se měla seznámit s budoucí tchýní, a já, Markéta, jsem byla jako na trní. Vdané kamarádky, chtějíce mě podpořit, spíš přidaly strachu:
„Drž hlavu vysoko, nejsi z ulice!“
„Nenech se tchýni poroučet, hned ukaž charakter!“
„Hodné tchýně neexistují, pamatuj si to!“
„Ty je obdarováváš svým příchodem, ne ony tebe!“
Noc proběhla bez spánku, ráno jsem vypadala, jako bych právě vstala z hrobu. S mým snoubencem Tomášem jsme se sešli na nádraží. Dvě hodiny v osobáku se vlekly jako věčnost. Vystoupili jsme a prošli malým městečkem, pak zamrzlým lesem. Mráz voněl jehličím a Vánoci, sníh křupal pod nohama a borovice šuměly nad hlavou. Začala jsem mrznout, ale brzy se mezi stromy objevily střechy Lesníku.
U branky nás přivítala drobná stařenka ve staré zateplené bundě a vybledlém šátku. Kdyby na mě neoslovila, minula bych ji.
„Markétko, zlatíčko, jsem Marie Nováková, Tomášova maminka. Ráda tě poznávám!“ Sundala si ošoupanou rukavici a pevně stiskla mou ruku. Její pohled, bystrý a pronikavý, jako by mě prosvěcoval naсквозь. Úzkou pěšinou mezi závějemi jsme vešli do staré chalupy z tmavých trámů. Uvnitř bylo teplo, kamna žhnula do ruda.
Bylo to jako výlet do minulosti. Osmdesát kilometrů od Tábora – žádný vodovod, jen kadibudka na dvoře. Rádio? Ne v každé chalupě. Pološero v místnosti rozptylovala jen slabá žárovka.
„Mamko, zapneme světlo?“ navrhl Tomáš.
Marie Nováková se zamračila:
„Nejsme přece páni, abychom plýtvali. Nebo se bojíš, že mineš pusu polévkou?“ Pak se na mě podívala a změkla. „Dobrá, synku, jen ho zapnu, byla jsem zaneprázdněná.“
Otočila žárovkou nad stolem a mdlá zář osvítila kuchyň.
„Určitě máte hlad. Uvařila jsem polívečku, jen si přistupte!“ Zabušila kolem, nalévajíc horkou nudlovou polévku.
Jedli jsme, vyměňujíce si pohledy, zatímco ona přidávala laskavá slova, ale její zrak, ostrý jako skalpel, rozpitvával mou duši. Cítila jsem se jako pod drobnohledem. Když se naše oči setkaly, začala shánět: buď krájela chleba, nebo přikládala do kamen.
„Uvařím čaj,“ štěbetala. „Není to obyčejný čaj, je s brusinkami. K němu jahodový džem, zahání nemoci a hřeje u srdce. Čerství hosté, prosím, dejte si!“
Připadala jsem si jako v pohádce z dob před císařem Karlem. Každou chvíli měla vstoupit režisér a křičet: „Stop, toč!“ Teplo, horké jídlo a sladký čaj mě ukolébaly. Chtělo se mi padnout na polštář a usnout, ale Marie Nováková měla jiné plány.
„Děti, doběhněte do koloniálu, kupte kilo těsta. Napečeme koláče, večer přijede příbuzenstvo: Tomášovy sestry, Veronika s Kátou, a Eliška z Tábora s ženichem. Mezitím osmažím zelí a uvařím bramborovou kaši.“
Zatímco jsme se oblékali, vyvalila zpod postele obří hlávku zelí a říkala, jak ho krájí:
„Hlávka jde na střih, oholí se jen na košťál.“
Když jsme šli vesnicí, všichni Tomášovi pokyvovali, muži smekali čepice a provázeli nás pohledy. Koloniál byl v sousední vsi, cesta vedla lesem. Sníh se třpytil ve slunci, ale k večeru světlo pohaslo – zimní den je krátký. Když jsme se vrátili, Marie Nováková oznámila:
„Tak Markétko, dáš se do práce. Já půjdu na zahrádku uplácat sníh, ať myši neokusují stromky. Tomáše vezmu, ať zamává lopatou.“
Zůstala jsem sama s hromadou těsta. Kdybych věděla, že budu péct, nekoupila bych tolik! „Kdo začne, ten dokončí,“ pobízela tchýně. „Začátek je těžký, konec sladký.“ Koláče mi vycházely křivé: jeden kulatý, druhý podlouhlý, jeden s hromadou náplně, druhý prázdný. Nadělala jsem si dost práce, než jsem je všechny zvládla. Později Tomáš přiznal, že to byla matčina zkouška, jestli se hodím za ženu jejímu synovi.
Hostů se nahrnulo až až. Všichni světlovlasí, s modrýma očima, usmívají se, a já se krčím za Tomášem a stydím se. Stůl dali doprostřed, mě posadili na postel s dětmi. Postel vrzala, kolena mi skoro narážela do stropu, děti skákaly – až se mi zatočila hlava. Tomáš přitáhl bedýnku, přikryl ji dekou, a tak jsem seděla jako královna na odiv všem. Zelí a cibuli nejím, ale tentokrát jsem jedla za tři – až mi uši praskaly!
Setmělo se. Marie Nováková měla úzkou postel u kamen, ostatní spali v síni. „Těsno, ale veselo,“ říkala. Jako hostu mi připadla postel. Z vyřezávané skříně, kterou vyrobil Tomášův zesnulý otec, vytáhli naškrobené povlečení. Lehnout si bylo skoro hřích, jako bych si lehala do muzea. Tchýně ustýlala a mumlala:
„Chodí svět, chodí pec, ale hospodyni není kde lec!“
Příbuzní se uvelebili na podlaze na hromadě starých dek z půdy. Najednou jsem musela na záchod. Vyplížila jsem se z postele, šmátrám nohou po podlaze, abych nešlápla na spáče. V předsíni tma. Něco měkkého se dotklo mé nohy. Vyjekla jsem, myslela jsem, že je to krysa. Všichni vyskočili a smáli se – byla to koťata, co přes den běhala venku a teď se vrátila domů.
Na záchod jsem šla s Tomášem. Nebyly tam dveře, jen přepážka. Stál zády, svítil sirkou, abych nespadla do díry. Vrátila jsem se, zhroutila se do postele a usnula tvrdým spánkem. Čerstvý vzduch, ticho – vesniceUsnula jsem s pocitem, že někde mezi těmi starými zdmi a upřímnými úsměvy jsem našla víc, než jsem kdy čekala.