V šedivém domku na okraji zapadlé vesnice Lískovec, ukryté uprostřed šumavských lesů, voněl prach a naděje. Jitka, třesouc se ve vetchém autobuse po rozbité silnici, cítila, jak jí je zle. Prach jí plnil plíce a srdce se svíralo bolestí. Proč se do toho vlastně pustila? Žít sama v zapomenuté vsi, a ještě s jejím zdravím – to byl čistý šílenec. Ale rozhodnutí padlo a cesta zpět neexistovala.
Jitka byla nemocná už třetí rok. Poslední návštěva u lékaře přinesla jen slabou jiskřičku naděje: léčba zabírala, ale nikdo nevěděl, na jak dlouho. „S vaší diagnózou je všechno jako na houpačce,“ prohlásil doktor suše. Jitka se nehádala. Život už dávno ztratil chuť. S manželem, Honzou, žili pod jednou střechou, ale byli si cizí. Když ji nemoc skolila, on se ještě víc odtáhl, jako by už hledal náhradu, jen aby nezůstal sám. Láska umřela dávno a Jitka to přijala.
Ale včera se stalo něco, co všechno obrátilo naruby. Když se vrátila z nemocnice, vyčerpaná a sotva vláčející nohy, našla v jejich malém bytě opileckou veselici. Honza, oslavující začátek dovolené, přitáhl celou svou partu z práce. Hustý cigaretový kouř, sprostá mluva a pach alkoholu prosákly do každého kouta. Jitka odešla do parku, toulala se hodiny, ale když se vrátila, našla jen odpadky, prázdné láhve a chrápajícího muže. Večer se probral a hned sáhl po další sklenici. Jitka se pokusila promluvit, ale v odpověď dostala jen hrubost:
„Byt je můj, jasný? Dostal jsem ho od fabriky. Chlastám, když se mi zachce! A ty tu jsi nikdo!“
„Kdo tu vlastně jsem?“ přemýšlela Jitka, polykajíc slzy. Její práce, skromná a špatně placená, nestála za to, aby se za ni držela. „Zítra dám výpověď a odjedu,“ rozhodla se. „Na vesnici, do otcovského domu. Aspoň tam dožiju v klidu, bez opileckého řevu.“
Domek ji přivítal vůní starého dřeva a sušeného heřmánku. Srdce ji zabolelo vzpomínkami. Od matčiny smrti tu byla jen jednou – na pohřbu. Ale dům vypadal upraveně, sousedi asi nezapomněli. Klíč, jako za starých časů, ležel pod prkénkem u dveří. Zámek zaskřípal, ale povolil. Jitka vešla, nadechla se zaprášeného vzduchu a zašeptala:
„Ahoj, domečku.“
Prkna podlahy zaskřípala, jako by zdravila hospodyni. Otevřela okenice, pustila dovnitř slunce, převlékla se a šla k pumpě pro vodu. Tam ji potkala sousedka Božena.
„Jituško, to jsi ty?“ vyhrkla žena. „Vrátila ses! Můj Karel se o dům staral, tak je to dobře. Pojď večer, dáme si něco k jídlu!“
Jitka umyla okna, utřela prach, vyčistila podlahu do lesku. Dům ožil, začal dýchat teplem. Únava ji dorazila – nemoc se připomněla. Ale zatopila v kamnech, aby vyhnala vlhkost. Večer u sousedů při prosté večeři vyprávěla svůj příběh a Božena, poslouchajíc, zavrtěla hlavou:
„Přijela jsi správně. Tady tě máme rádi, Lískovec je tvoje místo. A co s tím umíráním – neblázni! Potřebujeme tu listonošku, budeš chodit po vsi, dýchat čerstvý vzduch. A zajdi k babce Ludmile, ta ti dá bylinky. Všechny nemoci jsou z nervů, to víš. U nás je klid a pohoda.“
Jitka usínala s úsměvem, myslíc na sousedskou dobrotu. Ráno ji probudila podivná energie – chuť žít a tvořit, která tu léta nebyla. Po snídani šla za prací na poštu. Peníze nikdy nejsou nazbyt, a jen tak sedět jí nechtělo. Kráčejíc vesnickými uličkami, vnímala pohledy sousedů. Každý se zastavil, usmál, popřál zdraví.
„Dobrý den!“ odpovídala Jitka a cítila, jak jí srdce hřeje.
Léto vystřídal podzim. Práce listonošky ji naplňovala radostí – pomalu obejít vesnici, zastavit se u každého domu, vyměnit pár slov. Vzduch, čistý a svěží, ji plnil plíce. Jitka cítila klid, jaký ve městě neznala. Tváře jí zrůžověly, pleť byla svěží jako jablko. Bylinné čaje od babky Ludmily pomáhaly: Jitka spala tvrdě, jedla s chutí a slabost ustupovala.
Nemoc ji pustila. Jitka žila v Lískovci ještě dlouhá léta, obklopená teplem rodného domku a dobrými lidmi. Štěstí, jak se ukázalo, nepotřebuje mnoho – jen klid v duši, útulnost starých zdí a pocit, že jsi někomu třeba. A ta nemoc? Opravdu byla jen z nervů, jako většina životních trampot…