Vesnička Hluboká, utopená ve stínu staletých smrků a lip, pomalu umírala. Ještě nedávno tu pulzoval život, ale teď ze stovek stavení zbyla jen dvacítka, kde dožívali staří lidé, na které svět zapomněl. Kdysi Hluboká vzkvétala: pevné roubené chalupy, kryté časem ztmavlým šindelem, pamatovaly časy, kdy místní řemeslníci prosluli koňskými chomouty a vozy. Ale s příchodem strojů potahy koní vymizely a vesnice začala chřadnout. Les obklopující Hlubokou byl plný bohatství, ale v zimě se stal nebezpečným — hladoví vlci se potulovali po okolí, nutíce obyvatele držet smečky psů, jejichž štěkot trhal noční ticho a varoval před pohromou.
V padesátých letech kožešnické řemeslo, které vesnici po generace živilo, upadlo. Hluboká se změnila v zemědělský podnik státního statku. Bývalí mistři se stali pastýři a dojičkami. Stařík Josef Novák celý život pracoval jako sviňák. Od deseti let hlídal selátka, a když dospěl, staral se o chovné stádo, které bylo proslulé v celém kraji. Ale v devadesátých letech statek rozkradli, dobytek prodali a Josefa, stejně jako ostatní staré lidi, poslali do důchodu. Mladí odešli do měst a vesnice zpustla. Josefův syn prodal krávy a odstěhoval se s rodinou, nechal starce s nemocnou ženou Marií ve velkém domě obklopeném prázdnými chlévy. Život se zastavil: kuchyně, starý televizor a nekonečné ticho.
Jednoho jara ale do Hluboky přijel Josefův starý přítel Václav Holub a přivezl dárek — malou zrzavou klubíčko srsti. „K tvým sedmdesátinám, Josefe! To je štěně kavkazského pasteveckého psa, čistokrevné, s výbornou krví. Bude ti věrným přítelem, který by za tebe položil život,“ řekl Václav a ukázal fotku obrovského psa ověšeného medailemi. „Vychovej ho a proslaví náš kraj na výstavách!“ Josef vzal štěně, které důvěřivě přitisklo čumák k jeho hrudi. Starý muž mu připravil pelíšek v krabici, ale štěně kňučelo a hledalo teplo. Marie bručela: „Přitáhl sis psa, teď se o něj starej!“ Josef našel starou kojeneckou lahvičku, nalil mléko a houpal malého psa jako dítě. „Stýská se mu po matce,“ zamumlal a nevšímal si ženina reptání.
Štěně rostlo jako z vody. Pojmenovali ho Hrom — pro jeho pyšnou povahu. Uznával jen Josefa, před cizími se krčil a brzy se z něj stal impozantní strážce, který svého pána chápal bez slov. Za rok se z malého chlupatého klubíčka stal mohutný pes, který hlídal dvůr před slepicemi a husami, a v noci se šplhal k Josefovi do postele, aby mu hřál nohy.
Ale do Hluboké přišlo neštěstí. Na okraji vesnice začaly hořet opuštěné domy. Stařenky propadly panice a prosily Josefa s Hromem, aby hlídali vesnici. Tak se stařec stal nočním hlídačem. S psem obcházeli uličky a požáry ustaly. Brzy však do vesnice začali proudit cizinci — pražáci, kteří skupovali opuštěné domy a pozemky na louce, kde kdysi pásli dobytek. Do zimy na místě louky vyrostla osada luxusních chat obehnaná betonovým plotem. Noví majitelé si najali Josefa, aby hlídal jejich bohatství.
„Jedni utíkají z vesnice do města, druzí z města na vesnici,“ přemítal Josef, když s Hromem obcházel osadu. „A my staří zůstáváme nikomu nepotřební.“ Čas plynul a Mariiny zdraví se zhoršovalo. Lékaři předepsali dietu a inzulin, ale Josef viděl, jak tajemně mlsala bonbóny, jako by spěchala ke svému konci. V prosinci tiše zemřela. Na pohřbu stařenky naříkaly, že Marie odešla bez požehnání — kostel v Hluboké zbořili už před sto lety.
Na hrobě své ženy Josef slíbil postavit kapličku. Šetřil peníze a za půl roku odešel do sousední vesnice, kde stála stará kaple svatého Václava. Když se vrátil, vybral místo, vykopal jámu pro základy a začal stavět. Na podzim nad dřevěnou kaplí zářil kříž. Stařenky přinášely svaté obrázky, mezi nimi i starobylý obraz svatého Mikuláše, který přežil zlé časy. Kapli vysvětili na počest svatého Mikuláše a stala se místem modliteb pro vesničany i chataře.
V zimě, před Vánocemi, Josefa přepadl neklid. Častěji chodil kapli kontrolovat. Na Štědrý večer, když zdřímnul, náhle vyskočil, probuzený úzkostí. Popadl pušku a s Hromem se rozběhl ke kapli. Pes vyrazil dopředu a za chvíli noc roztrhly výstřely. Josef, klopýtající ve sněhu, doběhl na místo. Hrom ležel u cesty, krev mu proudila z hrudi a barvila sníh do ruda. Stařec klesl na kolena, přitiskl psovu hlavu k sobě a zaplakal jako dítě. „Hrome, můj věrný… Proč?“ naříkal a proklínal osud.
Seběhly se stařenky a chataři. „Nad psem se rozplývá, a když mu Marie umřela, tak ani necek,“ syčela jedna z žen. Náhle se ozval výkřik: „Ukradli obrázek! Svatého Mikuláše odnesli!“ Všichni se vrhli ke kapli, ale Josef nehnul ani brvou. Hladil Hroma a šeptal: „To jsme spolu zažili… Pamatuješ, jak jsi toho kluka vytáhl z ledové vody? A jak jsi mě zachránil, když jsem ležel?“ Hrom mu slabě olízl ruku a Josef, když zjistil, že pes žije, roztrhl košili, obvázal ránu a zařval: „Přineste saně!“
Doma psovi píchl penicilin, přiložil na ránu jitrocel a posadil se vedle něj. „Spi, Hrome, ještě spolu poběžíme,“ šeptal a hladil svého přítele. Vzpomínal, jak Hrom rozuměl jeho slovům, a usmál se. Jednou, když hlídali jednu z chat, se vsadil s mladíky, že pes rozumí lidské řeči. Jeden z nich se ušklíbl a řekl: „Teď vezmu nůž a podříznu toho dědka.“ Hrom v mžiku skočil a přirazil žertéře k zemi. „Tak tady máte důHrom se zotavil, a když se příští zimu znovu ozvaly výstřely v lese, vyrazil bez zaváhání chránit svého pána i celou vesnici.