Miloš Novák přišel o ženu před půl rokem. S ní se rozpadla i poslední opora jeho života. Chodil do práce ne z nutnosti, ale aby si zachoval aspoň náznak smyslu. Práce mu byla útočištěm, kotvou v moři prázdnoty. Ve známé rutině nacházel útěchu, byť dočasnou. Večery trávil čím dál častěji venku, toulal se ulicemi, jen aby nemusel do prázdného bytu. Dům bez manželky se stal němou schránkou, kde ozvěna kroků zněla hůř než ticho.
Děti – dcera a syn – ho navštěvovaly zřídka. Čím dál míň. A pak skoro vůbec. Zdálo se, že s odchodem matky zmizelo i to málo, co je ještě spojovalo. Miloš se bál samoty, ale ještě víc strachoval, že se pro vlastní děti stal jen nepotřebným starcem.
Často se stávalo, že mezi kolemjdoucími hledal známé rysy. Zíral do tváří, doufal, že někdo zastaví, pozdraví, obejme. Ale lidé míjeli. A bolest v srdci sílila – ne od nemoci, ale od prázdnoty.
Pak přišla Dana, jeho dcera. Nepřišla s láskou ani starostí, ale s chladnou kalkulací v očích. Její návštěvy byly vždy krátké, strohé a pokaždé se točily kolem jediného tématu – bytu. Tentokrát ani nečekala.
“Tati, jak dlouho to budeš táhnout? Bydlíš sám ve čtyřpokojovém bytě! To je přece nesmysl. Prodej ho, kup si garsonku. Peníze mi dej – máme hypotéku, děti potřebují vlastní pokoj.”
Mlčel. Ruce se mu třásly. Slova uvízla v krku.
“Dano, tohle je přece náš domov. S mámou. Nemůžu to prostě jen tak…” nedořekl.
Dcera prudce vstala.
“Ty už jsi svůj věk dožil, táto. Mysli aspoň jednou na nás,” hlas jí škubl vztekem.
“A ty si vzpomeneš, až zase přijdeš?” zeptal se tiše, skoro šeptem.
Už stála ve dveřích. Otočila se a hodila mu:
“Až tě odnesou.”
Dveře práskly. Ozvěna se rozlehla bytem jako výstřel. Miloš seděl dlouho v tichu, bez síly pohnout se. Pak sebral odvahu a vytočil syna.
“Jirko, promluv se mnou. Byla tu zas… zase ten byt… Já ho nechci prodávat,” hlas se mu chvěl.
Na druhém konci zazněl povzdech.
“Tati, no co chceš? Bydlíš tam sám, byt je obrovskej. Upřímně, taky bych neodmítl pomoc. Mám starej vůz, chci si koupit nový. Prodej to, nebuď lakomej.”
“A ty kdy přijedeš?” zeptal se s nadějí.
“Když to prodáš, přijedu.”
Nedokončil hovor. Prostě zavěsil. Vzal kabát a vyšel z domu. Tíseň v hrudi ho tlačila, vzduch byl najednou hustý a těžký. Kráčel bez cíle, až narazil na prázdnou lavičku u rybníka. Posadil se. Sklonil hlavu. Srdce tlouklo pomalu, s námahou. A pak… prostě přestalo.
Miloš Novák zemřel sám. Mezi stromy, pod šedou oblohou, s mobilem v kapse. Nikdo na něj nečekal. Nehledal ho. Nemiloval. Jeho srdce nevydrželo ne zradu – lhostejnost. Nebyl potřebný jako člověk, ani jako otec. Jen jako majitel nemovitosti.
O den později v bytě znovu práskly dveře. Přišla Dana – s klíči. S očima plnýma ne slz, ale plánů. A Jirka – s novým autem na parkovišti. V bytě vonělo prachem a samotou. A na stole ležela stará fotka. Kde jsou všichni spolu. S mámou. S tátou. Šťastně. Ještě tenkrát.
Ale štěstí, stejně jako láska, mizí. Když se měří na metry a koruny.