Vesnice Lesní, skrytá ve stínu stoletých borovic nedaleko Plzně, vítala mrazivé ráno. Zítra jsem měla poznat svou budoucí tchýni a já, Jana, jsem byla celá nesvá. Vdané kamarádky, které mě chtěly podpořit, jen přidaly strachu:
„Hlavu vzhůru, nejsi přeci z ulice!“
„Nenech se tchýni poroučet, hned od začátku jí ukaž, kdo jsi!“
„Hodné tchýně neexistují, pamatuj si to!“
„Ty jim děláš čest, ne oni tobě!“
Noc probděná, k ránu jsem vypadala, jako by mě už odnesli. S mým snoubencem Martinem jsme se sešli na nádraží. Dvě hodiny v osobáku se táhly jako věčnost. Vystoupili jsme a prošli malým městečkem, pak zamrzlým lesem. Mráz voněl jehličím a Vánocemi, sníh křupal pod nohama a borovice šeptaly nad hlavou. Začala jsem mrznout, ale brzy se mezi stromy objevily střechy Lesního.
U branky nás přivítala drobná stařenka ve staré bundě a vybledlém šátku. Kdyby na mě nezavolala, minula bych ji.
„Janinko, zlatíčko, jsem Božena Nováková, Martinova maminka. Tak se poznáme!“ Sundala si ošoupanou rukavici a pevně mi stiskla ruku. Její pohled, bystrý jako ostří, mě prořízl na duchu. Úzkou pěšinou mezi závějemi jsme vešli do staré chalupy z tmavých trámů. Uvnitř bylo teplo, kamna žhnula do ruda.
Bylo to, jako bych cestovala v čase. Osmdesát kilometrů od Plzně – a ani vodovod, ani pořádná toaleta, jen díra venku. Rádio? Ne v každém domě. Pološero v místnosti prozářila slabá žárovka.
„Mami, zapneme světlo?“ navrhl Martin.
Božena se zamračila:
„Nejsme přece baroni, abychom seděli u světla. Nebojíš se, že mines pusu s polívkou?“ Ale když se na mě podívala, pohladila. „Dobře, synku, hned rozsvítím, jen jsem se zasekla.“
Pootočila žárovkou nad stolem a mdlá zář zalila kuchyň.
„Hladoví, co? Uvařila mě polívečku, jen si dejte!“ Zarachotila hrnci a nalila horkou nudlovou.
Jedli jsme a kradmo se na sebe dívali, zatímco ona pronášela vlídná slova, ale její pohled jako špendlík propichoval mou duši. Cítila jsem se jako na mušce. Když se naše oči setkaly, zabušila kolem: buď krájela chleba, nebo přikládala do kamen.
„Udělám čajík,“ švitořila. „Není to ledajaký čaj, s brusinkami. K tomu máme jahodový džem, nemoci zahání a duši hřeje. Hosté milí, jen si pochutnejte!“
Měla jsem pocit, že jsem v pohádce z dob před Rudolfem II. Každou chvíli měl vejít režisér a zakřičet: „Střih!“ Teplo, horké jídlo a sladký čaj mě ukolébaly. Chtělo se mi zalehnout a usnout, ale Božena měla jiné plány.
„Děti, skočte do krámku, kupte pár kilo těsta. Napečeme koláče, večer přijde rodina: Martinovy sestry, Věra s Katkou a Líba z Plzně s ženichem. A já mezitím osmažím zelí, uvařím bramborovou kaši.“
Zatímco jsme se oblékali, vyvalila zpod postele obří hlávku a sekala ji se slovy:
„Hlávka na stříhání přišla, zůstala z ní jen košťálka.“
Vesnicí jsme šli a všichni Martinovi kývali, muži smekali čoepice, sledovali nás pohledy. Krámek byl v sousedním městečku, cesta vedla lesem. Sníh třpytil se pod sluncem, ale k večeru světlo pohaslo, zimy krátký den. Když jsme se vrátili, Božena prohlásila:
„Tak Janičko, dej se do díla. Já jdu na zahradu, udusám sníh, ať myši neokusují stromky.“
Zůstala jsem sama s horou těsta. Kdybych věděla, že budu péct, nekupovala bych tolik! „Když začneš, dokončíš,“ pobízela tchýně. „Začátek těžký, konec sladký.“ Koláče byly křivé: jeden kulatý, druhý placatý, jeden s hromadou náplně, druhý prázdný. Nadělala jsem si s tím práci. Později Martin přiznal: matka zkoušela, jestli se hodím pro jejího syna.
Hostů se namačkalo, až se nedalo dýchat. Všichni světlovlasí, s modrýma očima, usmívali se, a já se schovávala za Martina, styděla se. Stůl vytáhli doprostřed, mě posadili na postel s dětmi. Postel vrzala, kolena málem u stropu, děti hopsaly – až se mi zatočila hlava. Martin přitáhl bednu, přikryl dekou – seděla jsem jako královna na odiv. Zelí a cibuli nejím, ale tady jsem se cpala, až mi praskaly uši.
Setmělo se. Božena měla úzkou postel u kamen, ostatní spali v předsíni. „Těsno, ale veselo,“ povídala. Jako hostitelce mi patřila postel. Z vyřezávaného sekerníku, který udělal Martinův nebožtík táta, vytáhla naškrobené povlečení. Bála jsem se lehnout, jako bych uléhala do muzea. Tchýně ustýlala a brblala:
„Chodí dům, chodí pec, a hospodyni není kde lec!“
Rodina se uložila na podlaze na hromadě starých dek z půdy. Najednou jsem potřebovala na záchod. Vyplížila jsem se z postele, šmátrala nohama, abych nešlápla na spáče. V předsíni tma. Něco huňatého mi přejelo po noze. Vyjekla jsem, myslela jsem, že krysa. Všichni vyskočili a smáli se: koťátko, přes den se toulalo, v noci přišlo domů.
Na záchod jsem šla s Martinem. Dveře žádné, jen přepážka. Stál zády, svítil sirkou, abych nespadla do díry. Vrátila jsem se, zhroutila se do postele a usnula jako dudek. Čerstvý vzduch, ticho – vesnice…