Stařec a jeho věrný strážce
Vesnice Záhoří, ukrytá ve stínu staletých smrků a bříz, pomalu zanikala. Kdysi tu žil čilý ruch, ale teď zůstalo jen dvacet stavení, kde dožívali staříci opuštěni světem. Za časů minulých Záhoří vzkvétalo: pevné sruby s tmavými šindelovými střechami vypravovaly o dobách, kdy místní řemeslníci vynikali výrobou postrojů a vozů. Ale přišly stroje, koně zmizeli, a vesnice upadala. Lesy kolem byly plné bohatství, ale v zimě se stávaly nebezpečnými — vlci táhli k vesnici, a lidé museli držet smečky psů, jejichž štěkot v noci přerušoval ticho, varujíc před nebezpečím.
V padesátých letech kožešnické řemeslo, které vesnici dlouho živilo, zaniklo. Záhoří se proměnilo v součást velkého státního statku. Bývalí mistři se stali pasáky a dojičkami. Stařec Luděk Hruška celý život pásl vepře. Od deseti let se staral o selata, a když vyrostl, pečoval o chovné stádo, které bylo proslulé po celém kraji. Ale v devadesátých letech statek rozkradli, dobytek prodali, a Luďka, jako ostatní starce, poslali do důchodu. Mladí odešli do měst, vesnice zpustla. Luděkův syn prodal krávy a odstěhoval se s rodinou, nechávaje starce se stonající ženou Vlastou ve velkém domě obklopeném prázdnými kůlnami. Život se smrskl na kuchyň, starý televizor a nesmírnou tíseň.
Jednoho jara však do Záhoří přijel Luďkův starý přítel, Jaroslav Šimák, a přivezl dar — malého rezavého chundelatého štěnať. „K tvým sedmdesátinám, Luděku! To je kavkazský pastevecký pes, čistokrevný, z dobré krve. Bude ti věrným přítelem, ochotným položit za tebe život,“ řekl Jaroslav a ukázal fotku obrovského psa ověšeného medailemi. „Vychovej ho, a proslaví celý náš kraj!“ Luděk vzal štěně do náruče, a to se k němu důvěřivě přitisklo. Ustroil mu pelíšek v krabici, ale štěně kňučelo a hledalo teplo. Vlasta bručela: „Přines si psa, tak se mazli!“ Luděk našel starou dětskou láhev, nalil mléko a kolébal štěně jako nemluvně. „Stýská se mu po matce,“ odsekl, ignorujíc Vlastino reptání.
Štěně rostlo jako z vody. Pojmenovali ho Hrom — pro jeho pyšnou povahu. Uznával jen Luďka, před cizími se choval nedůvěřivě, a brzy se z něj stal impozantní stráž, který rozuměl pánovi i bez slov. Za rok z malého chlupatého klubíčka vyrostl mohutný hlídač, jenž hlídal dvůr před slepicemi a husami, a v noci se vkrádal do Luďkovy postele, aby mu zahříval nohy.
Ale do Záhoří přišlo neštěstí. Na okraji vesnice začaly hořet opuštěné domy. Stařenky propadly panice a prosily Luďka s Hromem, aby vesnici hlídkovali. Tak se stařec stal nočním hlídačem. Společně s psem procházeli uličkami, a požáry ustaly. Brzy však do vesnice začali proudit cizinci — Pražáci, kteří skupovali opuštěné domy a louky, kde kdysi pásl dobytek. Před zimou vyrostla na místě luk osada honosných chat obehnaných betonovým plotem. Noví majitelé najali Luďka, aby hlídal jejich majetek.
„Jedni utíkají na vesnici před městem, druzí z města na venkov,“ přemýšlel Luděk, když s Hromem obcházel osadu. „A my staří tu zůstáváme nepotřební.“ Čas plynul, Vlastino zdraví se zhoršovalo. Lékaři jí předepsali dietu a inzulin, ale Luděk zpozoroval, jak tajně jí bonbony, jako by spěchala ke svému konci. V prosinci tiše zemřela. Na pohřbu stařenky naříkaly, že Vlasta odešla bez posledního pomazání — kkostel v Záhoří byl zbořen už před mnoha lety.