Lucie a Jan seděli v čele stolu, záříc štěstím. Jejich svatba byla v plném proudu: hosté tančili, přípitky tekly proudem. Po oslavě se mladí vydali na krátkou svatební cestu — dar od Luciných rodičů. Bydlení už měli: útulný byt po Lucině babičce. Sice malý, ale jejich, v dobré čtvrti, s rekonstrukcí — pro dva jako dělaný. Když se vrátili z cesty, vynesli kufry ke svým dveřím. Jan vsunul klíč do zámku, ale zarazil se: dveře byly zamčené zevnitř. Někdo byl v jejich bytě! Uděšeně pohlédl na Lucii, zmáčkl zvonek, a když se dveře otevřely, oba ztuhli překvapením.
Ve dveřích stál Stanislav Novák, Janův otec. „Táto?“ vyjekl Jan. „Co tady děláš?“ Lucie, ještě v šoku, si všimla, že Stanislav vypadá unaveně, s prázdným pohledem. „Pohádali jsme se s Jaroslavou,“ povzdechl si. „Můžu u vás přespat?“ Lucie se zarazila, ale přikývla: „Samozřejmě, pane Nováku, pojďte dál.“ V bytě voněly špagety s masem — Janův otec stihl uvařit večeři z toho, co našel v mrazáku. „Věděl jsem, že se dnes vrátíte,“ dodal rozpačitě.
Lucie a Jan se vzali po roce známosti. Svatba byla hlučná, a Lucie už znala celou Janovu rodinu: Stanislav, jeho otec; Jaroslava Marešová, macecha, která přišla do rodiny, když bylo Janovi sedm; dvě tety, otcovy sestry, Marie a Dana; a dvě Janovy nevlastní sestry, Monika a Klára. Sestry, obě těhotné, na svatbě bručely, záviděly hostům veselí, když samy musely sedět v koutě a pít džus. Lucie se snažila být zdvořilá, ale cítila napětí: Jaroslava a její dcery se vždy držely stranou, jako by Jan pro ně byl cizí.
Při večeři Stanislav vyprávěl, co se stalo. Monika, starší dcera Jaroslavy, porodila předčasně. Dítě je zdravé, ale manžel jí podváděl, a tak se vrátila k matce. Jaroslava po Stanislavovi chtěla peníze na kočárek a postýlku, obviňujíc ho, že je povinen vnouče živit. „Já nejsem děda,“ hořce řekl Stanislav. „A ještě mě vyhodila. Sebrala mi kartu, když jsem spal.“ Lucie poslouchala a cítila, jak v ní roste vztek. Jaroslava vždycky ráda vládla, ale tohle už bylo příliš.
Jan se zamračil: „Tati, zablokoval sis kartu?“ Stanislav zavrtěl hlavou: „Nenapomnělo mi… Brala si už předtím.“ Lucie si vyměnila pohled s manželem. Věděli, že Jaroslava pronajímá svůj byt, ale bydlí v domě Stanislava, který částečně patří Janovi — dědictví po jeho zesnulé matce. „Ještě chce tvůj podíl,“ pokračoval otec. „Žádala, abys se ho, Jene, vzdal.“ Lucie vykřikla: „Jak to? To je tvoje, Jene!“
Druhý den Jaroslava Janovi zavolala. „Jsi dospělý muž,“ začala. „Odstěhoval ses k ženě, tak si nějak poraď. Své podíly nech otci, tobě stejně nepatří.“ Jan odpověděl chladně: „To je dědictví po mámě. Nic nedám.“ Jaroslava přešla k výhrůžkám: „Pokud Monice nepomůžeš a nevzdáš se podílu, rozvedu se se Stanislavem!“ Jan se jen pousmál: „To by bylo to nejlepší, co bys mohla udělat.“
Vrátil se k otci a zeptal se přímo: „Tati, jsi s ní šťastný?“ Stanislav zaváhal, ale pak přiznal: „Využívá mě. Už mě to unavuje.“ Jan navrhl plán: přepsat byt na něj. „Jestli s tebou Jaroslava zůstane, pak jsi pro ni důležitý. Jestli odejde — její volba.“ Stanislav souhlasil, a”Nazítří podepsali papíry, a Stanislav konečně pocítil, že má nad svým životem zase kontrolu.”