V malém městečku Prijezerí, kde se západy slunce zrcadlí v klidné hladině jezera a staré dřevěné domy uchovávají teplo dávných časů, se Lenka Vávrová vrátila z obchodu s těžkými taškami plnými nákupu. Koupila obrovský meloun, těšila se, jak se syn bude radovat. Postavila tašky do předsíně a zaposlouchala se. Z dětského pokoje se ozývaly tlumené hlasy, jako by si někdo potichu povídal. Lenčino srdce začalo bít rychleji. Vešla do pokoje a zůstala stát, nevěříc vlastním očím. Její syn si hrál s dřevěnými figurkami s cizím mužem. Oba zaujatě přemisťovali hračky, usmívali se a mluvili tak tiše, jako by se báli ten okamžik vyplašit. Lenka se na hosta podívala a vykřikla.
„Co pořád děláš doma, Jakube?“ hubovala často synovi. „Takto strávíš celý život sám! Podívej se na Standu, bývalého kamaráda. Vyučil se automechanikem, má práci, všechno mu klape. Oženil se, narodil se mu synek, postavil verandu. S manželkou se sice rozešli – nespíchli, stává se. Ale Standa nezůstal sám: našel si jinou, s dítětem, pak měli ještě vlastní. A syna z prvního manželství vozí k babičce na léto. Všichni jsou spokojení, dokonce i bývalá – ta se také vdala. A sousedka teta Jarmila je nadšená: tři vnoučata, dům plný dětského smíchu, život žije! Standa s novou ženou, Katkou, to zvládají a teta Jarmila pomáhá. Všem se to povedlo, jen ty pořád sedíš!“
„U nás je ticho,“ pokračovala Lenka, vrtěla hlavou. „Do koho jsi to jen po mně a tvém otci, ty moje zlato? Až nás nebude, zůstaneš sám a nebudeš mít s kým promluvit! Vypni už ten soustruh, když s tebou matka mluví!“
Jakub vypnul soustruh, zvedl oči od práce:
„Je to v pořádku, mami, mám naléhavou zakázku.“
„Samozřejmě, Jakube,“ povzdechla si matka. „Nic se nezmění. Třicet dva let sedíš doma a sedět budeš. Nedokáže tě nic pohnout. A ještě tě otec podporuje, pořád jen mlčí. Ach, synku, tvůj otec je tichý, ale ty jsi ještě tišší!“
Lenka odešla z dílny, kterou měl Jakub v kůlně.
Jakub sotva dokončil devátou třídu místní školy. Učil se dobře, ale do školy chodit neměl rád. Nelíbilo se mu, že tam všichni křičí, běhají a ruší jeho myšlenky. Po škole prohlásil: dál se učit nebudu, mám své řemeslo, to mi na celý život stačí. Už tehdy byl dobrým truhlářem. Otec celý život pracoval jako truhlář v místní továrně a syna k řemeslu přivedl. Jakub byl ještě větší samotář než jeho otec. Miloval práci se dřevem v tichu, vždycky o něčem přemýšlel.
Matka se trápila: je s ním všechno v pořádku? Na zábavy nechodí, po děvčatech se neohlíží, pořád sám. „Jsou moc hlučné, říká, nudné. Mně je takhle dobře.“ Zároveň Jakub docela dobře vydělával. V kůlně si zřídil dílnu, celé dny něco vyráběl: dřevěné hračky, drobný nábytek. Židli vyrobil – kouzelné dílo! Zakázky měl na půl roku dopředu, jezdili k němu i lidé z města. Ale matka se pořád trápila: Jakubovi je přes třicet a je sám! Nechce se ženit, nechce děti. Na přátele se díval – takový život se mu nelíbil.
Teď dostal Jakub naléhavou zakázku – psací stůl s židlí pro chlapce. Všechno domluvil přes internet, žádali, aby to bylo rychle. Snažil se, aby vše bylo přesné, aby to bylo k užitku. Z práce, říkal si, má být radost.
Za týden byl stůl hotov: deska a židle s nastavitelnou výškou a sklonem. Zákazník napsal, že chlapec, pro kterého je určen, má slabé zdraví a učí se doma. Prosili, aby Jakub zboží osobně přivezl, aby případně doladil detaily. Sami přijet nemohli. Jakub nechtěl jezdit – obvykle vozil materiál otec a hotové věci odvážel. Neměl rád mluvení s cizími lidmi: byli moc hluční, moc mnoho slov.
Ale zákazník trval na tom, aby přijel právě mistr, kvůli dítěti. Není co dělat – Jakub jel s otcem do vzdálené vesnice. Dorazili, vyložili stůl. Naštěstí byl Jakub silný a stůl lehký. Donesl, zaklepal. Otevřela dívka. Jakub nečekal – dopisoval si s někým jménem Jitka, myslel, že je to muž. A najednou dívka, a ještě s tak přesnými plány!
„Dobrý den, můžu mluvit s Jitkou? Přivezl jsem zakázku,“ řekl Jakub.
„Dobrý den, to jsem já Jitka, pojďte dál,“ odpověděla tiše a ustoupila ke zdi, aby jej s stolem pustila dovnitř. Měla příjemný hlas a teplý úsměv. „Pojďte do pokoje, jen prosím nemluvte nahlas. Můj syn, Honzík, má strach z cizích lidí.“
Jakub vešel – chlapec seděl u malého stolku, zjevně nepohodlného, a něco stavěl z kostek. Jitka dodala:
„Nedivte se, Honzík nemluví. Tak synku, zkusíme nový stůl, který udělal strýc Jakub.“
Honzík se nechtěl rušit – Jakub to chápal, sám takový byl. Rychle smontoval stůl, opatrně přenesl kostky, posadil chlapce. Vyšli s Jitkou do chodby. Honzík se narovnal, nohy položil na podnožku a pokračoval ve hře. Jitka, když viděla Jakubův pohled, krátce vysvětlila:
„Manžel chodil za jinou. Honzík má problémy a on ho ještě v opilosti vystrašil. Lékaři říkají, že to časem přejde. Vyhodila jsem ho, žijeme samy. Peníze za stůl jsem poslala, děkuji.“
„Hodně štěstí a zdraví Honzíkovi,“ řekl Jakub. „Kdyby něco, napište. Můžu si dát vodu?“ – v krku mu vyschlo.
Vypil sklenici vody, sešel k otci do auta a jeli domů.
Celý týden Jakub pracoval na nové zakázce, ale práceJakub se zastavil uprostřed dílny, protože si uvědomil, že ani teď nemůže přestat myslet na Jitku a jejího tichého chlapce.