V tichém městečku Světlá nad Sázavou, kde večery voní lipovým květem a staré domy ukrývají zapomenuté příběhy, seděla Božena Nováková v útulném obýváku a sledovala svůj oblíbený španělský seriál. Najednou ticho protnul vrzot dveří a srdce staré paní se sevřelo překvapením.
„Babi, potřebuju tě o něco požádat,“ stál ve dveřích její vnuk Jakub, vysoký, s neklidným pohledem. „Pamatuješ, jak jsi říkala, že máš na půdě starý kufr?“
Božena se pomalu zvedla z křesla, cítila, jak jí úzkost svírá hrudník. „Jaký kufr, Jakube?“ divila se, upravujíc si šátek.
„No ten, babi, co máš nachystaný věci na pohřeb,“ odpověděl vnuk nervózně, přejíždějíc rukou po vlasech.
„Ano, mám. Co se stalo?“ hlas se jí třásl, jako by tušila neštěstí.
„S kufrem je všechno v pořádku, nech ho být,“ uklidňoval Jakub. „Ale s tvými úsporami… to je problém.“
„Jaký problém?“ vykřikla stařenka, oči měla plné hrůzy.
Nechápala, kam tím míří.
„Ztratí hodnotu, babi!“ vyhrkl Jakub. „Ceny rostou! Pamatuješ, jak jsi chtěla, abych tě vzal za příbuznými na Moravu? Vzpomínáš?“
„Ano, pamatuji…“ slabě odpověděla, stále nechápajíc.
„Ale moje auto je staré, babi, na takovou cestu se rozpadne. Půjčku mi už nedají, říkají, že mám dost. Moje úvěrová historie není zrovna skvělá…“
„Vím, že sis půjčky bral, ale už jsi je splatil, ne? Tak co vlastně chceš, Jakube?“ nerozuměla stařenka.
„Ty jsi přece šetřila na pohřeb, ne? Říkala jsi částku, jako bys nechtěla pohřeb, ale svatbu! Copak potřebuješ, aby se všichni přejedli, opili a začali tancovat? To je přece pohřeb, babi, proč tolik?“
„Myslíš, že tě nepochovám důstojně?“ pokračoval Jakub. „Pochovám a pomník postavím, vždyť kromě tebe nemám skoro nikoho. Ale chci, abys měla hezký zbytek života. Potřebuješ nový kabát, boty, když pojedeme za příbuznými, a vůbec všechno. A já potřebuju přispět na auto. Staré prodám a koupím lepší. Se starým nedojedeme, rozpadá se. Na nové mi chybí, ale co, hlavně když pojede. A ještě tě vezmeme k moři, s Anetou plánujeme dovolenou a tě vezmeme s sebou. Aneta je úžasná, víš? Chci si ji vzít, jen mi trochu chybí peníze…“
Božena poslouchala, ani nedutala. Jakub byl dobrý chlapec, jen trochu neposedný. Když dostal nápad, nic ho nezastavilo! Jednou si koupil drahou kytaru, hrál na ni, ale teď tvrdí, že na to nemá čas. Se starým autem vozil lidi po práci na nádraží, ale teď se prý rozbilo.
„Jen nechápu, Jakube, kdo by koupil tvoje rozbité auto? K čemu by komu bylo?“ divila se babička.
„Co na tom záleží, babi? Nějací kutilové ho rozebrají na díly, nebo si ho někdo opraví. Mě se nevyplatí do něj investovat, lepší ho prodat a přidat si. Takže mi dáš ty pohřební?“
Božena se zamyslela. Jakuba vychovala od tří let. Její dcera Jana, když se podruhé vdala, hned k ní přijela: „Mami, může Jakub chvíli bydlet u tebe? Se Štěpánem si chceme zařídit společný život. Pak si ho vezmeme.“
Ale Božena hned věděla – nevezmou. A nemýlila se. Jana porodila dceru Elišku, a začalo: jedna návštěva lékaře za druhou. S Eliškou jezdili po specialistech, a na Jakuba nezbyl čas. Její druhá babička vše řídila a hlídala ji. U Boženy byla Eliška málokdy, jako by jí byla cizí. Asi jí něco nalhali.
Tak to zůstalo. Jakub chtěl žít jen s babičkou, a ona mu nebránila – zamilovala si ho. Jana mu občas poslala peníze, ale to nestačilo! Chlapec rostl jako z vody. Božena šetřila na sobě, aby Jakub neměl méně než ostatní.
Pak přišlo těžké období, kdy byl Jakub dospělý, ale rozum dětský. Po škole začal pracovat, pořád něco chtěl, ale na všechno mu chybělo. Nabral půjčky, koupil to staré auto za pakatel, vozil holky, předváděl se. Pak se ale vzpamatoval, začal tvrdě pracovat – ve fabrice i večer s autem. Dluhy splatil a v poslední době dospěl. Objevila se Aneta, chytrá a hodná. Vypadalo to, že na něj má dobrý vliv. Teď se chtěli brát a nejspíš bydleli u Boženy.
Snesou se s nevěstou, nebo je čas odejít? Hledala v Jakubově tváři odpověď. Co když mu dá poslední úspory a on ji zklame? Ale má slušný důchod, vystačí. Pro staré lidi je důležité, aby nebylo křivdy. A aby měli proč ještě chvíli žít, vidět, jak milovaný vnuk zakládá rodinu. Jakub teď nakupoval, platil nájem, staral se. A ona váhala! Buď jak buď, Jakub by jí neublížil. A pokud ano – pak život prožila nadarmo…
„Dobře, Jakube, dám ti ty peníze. Ale pamatuj, bude to na tvém svědomí!“ rozhodla se konečně.
„Všechno bude dobré, babi!“ objal ji.
Auto, které koupil, bylo kouzlo – třešňové, lesklé, až oči přecházely! Vypadalo jako nové. Božena ho obcházela, obdivujíc pohodlná sedadla.
„Líbí se ti, babi?“ Jakub zářil jako dítě. „Nastup, svezeme se!“
Jeli opatrně. Zastavili u obchoďáku. „Tak, babi, vystup! Půjdeme ti vybrat nové věci.“
Vybrali kabát – ne černý, ale vínový, jako pro mladou. Koupili boty, šaty, svetr.
„Už dost, Jakube, z čeho budeme žít?“ znepokojila se.
„Babi, dostal jsem prémie za dobrou práci. Neboj, všechno bude.“
Brzy jeli Božena s Jakubem a Anetou na Moravu. Viděla se s příbuznými – plakala, smála se. A Aneta rozdávala svatební pozvánky.
Svatba byla v restauraci. Jaká to byla radost! Božena tančila v nových šatech. Dokonce i Jana, věčně nI když život nebyl vždy lehký, Božena teď věděla, že největší bohatství není v penězích, ale v lásce, kterou máme k druhým.