Bylo již hluboko po půlnoci, ale Alena nemohla usnout. Převracela se na posteli ze strany na stranu, až nakonec vstala, aby si šla do kuchyně pro vodu a trochu se uklidnila. V domě bylo ticho, jen hodiny tiše tikaly. Najednou ticho přerušilo hlasité bušení na dveře.
Alena ztuhla překvapením. V tuto hodinu k ní nikdo nechodíval. Srdce jí poskočilo. Hodila přes sebe župan a šla ke dveřím. Na prahu stála sousedovic holčička Jana s dvouletým bráškou Vašíkem v náručí.
„Dobrý večer, teto Aleno,“ ozval se třesoucí se hlas. „Maminka… něco se jí stalo… Ona… tam…“
Alena hned pochopila. V hrudi ji něco bolestivě sevřelo. Rychle přeběhla ulici k domu Ludmily, matky těch dětí. Dveře byly pootevřené. Uvnitř panovalo napjaté ticho. Vešla do ložnice – a okamžitě couvla před tím, co spatřila.
Ludmila tu už nebyla…
Alena stála jako přikovaná, nevěříc vlastním očím. Pak se, aniž cítila nohy, vrátila domů. V kuchyni seděla Jana, schoulená do klubíčka, vedle ní polospalý Vašík. Holčička zvedla oči a klidně, ale děsivě dospěle se zeptala:
„Maminka umřela, že?“
Alena to nevydržela a rozplakala se. Přistoupila k Janě a pevně ji objala. Pak plakaly obě. Jana jen šeptala:
„Je mi líto Vašíka. Je ještě malý. Bez maminky to bude mít těžké…“
Ludmila byla pohřbena celou vesnicí. Neměla žádné příbuzné. Otec dětí byl neznámý. Po pohřbu ji a Vašíka odvezli do dětského domova.
Uběhlo půl roku. Alena se vrátila ke svému běžnému životu, ale večer její myšlenky stále mířily k těm dvěma. Navštěvovala je, vozila jim sladkosti a hračky. Pokaždé, když se podívala do Janiných očí, plných touhy, jen stěží zadržovala slzy.
Věděla – mohla by si děti vzít. Chtěla by. Ale bála se. Zodpovědnost. Peníze. Věk. Strach, že to nezvládne.
Alena byla osamělá žena. Kdysi byla vdaná, ale manželství nevyšlo. Dlouho se léčila, snažila se otěhotnět – marně. Muž odešel, když bylo jasné, že děti mít nebudou. Od té doby se uzavřela. Nikoho blíž k sobě nepouštěla. Muži pro ni přestali existovat. Žila prací. Měla pověst silné, samostatné ženy, ale v noci plakala do polštáře.
Její život plynul poklidně. Práce, domov, zahrádka. Sestra Martina žila v jiném městě, měly dobrý vztah, ale občas se hádaly – Martina děti nechtěla, a to Alenu rozčilovalo, protože by dala všechno za šanci stát se matkou.
Jednoho dne Alena zašla do vesnického obchodu. V řadě stál děda Václav, vážený starousedlík. Hned ji poznal a přistoupil k ní.
„Tak co, holka, jak jsou na ty děti? Jezdíš za nimi?“
„Občas… Je jim tam těžko, dědo Václave, ale co se dá dělat.“
„Chudáci sirotci… Ale ty pro ně nejsi cizí. Přece jen, nějaká rodina.“
„Jak to myslíte?“ podivila se Alena.
Ukázalo se, že Ludmilina matka byla vzdálenou příbuznou Aleniny tety. Ne z nejbližších, ale dost na to, aby podala žádost o opatrovnictví.
Pochybnosti byly pryč. Alena se pustila do shánění dokumentů. Trvalo to skoro rok. Formality, žádosti, kontroly… Ale vytrvala.
Když bylo vše hotovo, Jana a Vašík se vrátili domů – teď už do Alenina domu. Holčička se k ní přitiskla a malý Vašík od ní neustupoval. Alena第一次 po letech necítila se jako osamělá žena, ale jako matka. Skutečná.
Od té chvíle se všechno změnilo. V domě znovu zněl smích, malé nožky pobíhaly sem a tam. Alena už neplakala v noci – místo toho připravovala snídaně, kontrolovala úkoly, před spaním vyprávěla pohádky. A hlavně – v jejím srdci se znovu usadila láska. Láska až k slzám, až k chvění. Ta, která nehasne.
A čím dál častěji jí připadalo, že i osobní štěstí je někde blízko. Že někde je muž, kterému dá své teplo, a on jí – jim oběma – dá svou oporu.
Ale i kdyby se tak nestalo – už byla šťastná. Už nebyla sama. Byla matkou. A to bylo to nejdůležitější.