Varování ze snu: příběh, který změnil všechno
Libuše právě nakládala hříbky do sklenic, když vtom zazvonil zvonek. Její manžel, Karel, nebyl doma – odjel za prací a vzal si klíče. V bytě byla jen ona a jejich dcera Anežka. „Kdo to může být?“ zamumlala Libuše, utírala si ruce do zástěry a šla ke dveřím.
Na prahu stál chlapec, asi desetiletý. Cizí. V čistém oblečení, s batůžkem na zádech, oči měl dospělé a vážné.
„Dobrý den,“ řekl zdvořile. „Potřebuju mluvit s vaším manželem. Je doma?“
Libuše znejistěla.
„Ahoj. Ne, zrovna není… Proč ho potřebuješ? Mohu ti nějak pomoct?“
„Ne. Jen on. Je to vážné.“
Libuši sevřelo srdce. Nevěděla, co odpovědět.
„Zastavím se jindy. Kdy bývá obvykle doma?“
„Někdy je, někdy ne… Ale kdo vlastně jsi? Co se děje?“
„Zatím nic. Ale může se stát. Na shledanou.“
Libuše ho sledovala pohledem. Co to bylo za divné setkání? Proč jejího muže potřebuje to dítě? A odkud ho zná? Celý den si nedokázala najít klid. A večer, když se Karel vrátil, mu vše hned vyprávěla.
„Dnes přišel za tebou nějaký kluk. Asi desetiletý. Tvrdil, že s tebou nutně potřebuje mluvit. Víc neřekl.“
„Co to je za nesmysl? Neznám ho. Možná se spletl.“
„Ne, řekl tvé jméno jasně. Trval na tom, že to má být přímo ty.“
Karel pokrčil rameny a odešel se osprchovat. Libuši však neopouštěly znepokojivé myšlenky. Kdo byl ten chlapec? Třeba… jeho syn? Neznámý, nemanželský? Karel před ní měl jiné ženy… V hlavě jí problesklo jedno jméno — Jitka. Kdysi se Karel s ní málem oženil. Mohla otěhotnět? A neřekla mu to?
Druhý den se opravdu začala ptát:
„Karle, vzpomínáš si na tu, se kterou jsi byl skoro u oltáře? Jak se jmenovala?“
„Libuško, proč se na to ptáš? Zapomněl jsem a nechci vědět. Jitka.“
„Jen tak ze zvědavosti. Ty víš o mých bývalých, ale já o tvých skoro nic.“
Libuše hned začala Jitku hledat na sociálních sítích. Jenže příjmení zřejmě změnila, a tak nic nenašla. Nezbývalo než čekat, jestli se ten chlapec znovu objeví.
O pár dní později Karel oznámil, že odjíždí na služební cestu.
„Do sousedního města. Nikdo nechce, ale šéf trvá na mně.“
Libuše zneklidněla. Karel dlouho na žádné cesty nejezdil. Něco ji nutilo vzpomenout si na chlapcova слова: „Může se něco stát.“ Instinkt jí říkal, že něco není v pořádku.
A pak, den před odjezdem, ten stejný chlapec znovu zazvonil. Libuše ho rychle pozvala dovnitř.
„Poslyš, řekni mi, co jsi mu chtěl předat. Jsem jeho žena. Určitě mu to povím. Jak se jmenuješ?“
„Honza. Víte… Máma mi ve snu řekla, abych vašemu manželovi vzkázal, že nesmí jet. Jinak ho už neuvidíte.“
„Honzo, co to říkáš? Jaká máma?“
„Moje máma zemřela před pěti lety. Ale teď se mi pořád zdá. Babička říká, že jsme spojeni… Moc mě milovala. Tátu jsem nikdy nepoznal. Mámu jen z fotek. Ale teď se mi začala často zjevovat. Dala mi vaši adresu. Řekla, že to mám sdělit jen jemu.“
Libuše mlčela. Přes tělo jí přeběhl mráz.
„Víš, kdo je tvé mámky?“
„Ne. Ale řekla, že nesmí odjet. Za žádnou cenu.“
Libuše ho vyprovodila a při zavírání dveří cítila, jak v ní narůstá panika. V nadpřirozené věci nevěřila… Ale tohle bylo až příliš konkrétní.
Druhý den Karel odjel. Libuše se snažila uklidnit prací. A pak, po obědě, zazvonil telefon.
„Libuško, neboj se… Jsem v pořádku. Ale… Stala se divná věc.“
„Co?! Co se stalo?“
„Jel jsem. Poslouchal hudbu. A najednou přímo před auto vyšla žena. Neočekávaně. Uhnul jsem, narazil do svodidla… Auto přede mnou vyletělo do vzduchu. Havárie. Lidé zemřeli… Já jsem měl být na jejich místě.“
„Bože můj…“
„Nevím, kdo to byla. Objevila se z ničeho. A zmizela. Kdyby nebylo jí, nebyl bych tu.“
Večer se Karel vrátil domů.
„Nemyslíš, že to mohla být… ta žena? Honzova máma?“
„Libuško… To je náhoda. Nějaká mystika.“
„Ne, Karle. Není to náhoda. Cítím to.“
Následující den Karel řekl:
„Už vím. Vzpomněl jsem si. Před pěti lety jsem šel kolem hořícího domu. Lidé stáli venku a báli se vejít. Já to nevydržel – vběhl jsem dovnitř. Vynesl jsem chlapce. Jeho mámu už jsem ale nezachránil…“
Rozhodli se, že půjdou na adresu, kterou Honza zmínil. Uvítala je jeho babička.
„Ano, bydlí tady. Je to můj vnuk. Jeho máma tenkrát při požáru zemřela. Vy jste ho zachránil. Jsem vám moc vděčná… On si to všechno nepamatuje. Zůstaly jen fotky. Ale sní o ní. Já už ne.“
„Ona mě zachránila…“
„Jitka byla vždycky zvláštní. Chcete vidět fotku? Tady, podívejte se…“
Na fotografii byla ona. Ta samá. Karel ji okamžitě poznal.
Do dveří vešel Honza.
„Dobrý den. Máma říkala, že jste naživu. Má radost. Ale řekla, že už nikdy nesmíte jet po té silnici. Už vás nezachrání. Musíte si to zapamatovat.“
„Děkuji, Honzo. A poděkuj své mámě. Chceš se mnou kamarádit? Mám malou dceru, s tou na ryby nemůžu. Ale s tebou pojedeme. A na fotbal, kam budeš chtít. Půjdeš se mnou?“
Honza tiše přikývl. A Libuše plakala. Z vděčnosti k osudu… a z toho, že někdy i sen může zachránit život.