Nečekané fortune: drama nalezené rodiny
V malebném městečku Slunečná, kde se vánk mísí s vůní kvetoucich lip a uličky tonou v zeleni, jel Jakub poprvé s novými rodiči na venkov k babičce a dědcem. Cestou s nimi byla teta Alena, sestra otce, se dvěma syny. Všichni si vesele povídali, neobtěžovali Jakuba dotazama, a on se cítil překvapivě uvolněně. Chlapec rychle našel společnou řeč se svými bratranci. Babička všechny přivítala palačinkama s domácí smetanou nebo medem – podle chuti. Děda měl svou vlastní včelnici, a med voněl tak silně, až se z toho točila hlava. Jakubovi se vesnice zdála jako pohádka, a když jeli domů, myslel si: „Kéž bych tu mohl zůstat navždy…“ Ale v srdci se skrýval strach: co když ho zase vrátí do děcáku? A večer se stalo něco, co mu převrátilo život.
Na zlatou svatbu rodičů Jakuba, Karla a Marie, se sešla téměř celá rodina. Jakub přijel z daleka s manželkou a dcerou. Sloužil v jiném městě, a rodina žila s ním. Hosté znali jeho neobvyklý příběh – těžký, ale se šťastným koncem. Jakub vstal, držel skleničku, a obrátil se k rodičům:
„Drazí mámo a táto, přeji vám zdraví a dlouhá léta! Děkuji za všechno, co jste pro mě udělali! V mém životě bylo mnoho rodičů: nejprve ti, co mi dali život, pak ti, co se mnou snažili zaplnit prázdnotu ve svém. Ale vy… vy jste mi darovali naplněné dětství, udělali ze mě člověka. Nízkou poklonu! Žijte dlouho, pro vás bych udělal cokoliv!“
Marie a Karel se na syna dívali se slzami v očích, plnými lásky a hrdost.
Jakub už nevěřil, že další pěstounská rodina bude navždy. Jedenáct let, a pořád v děcáku. Už ani nechtěl opustit známé zdi, ale starší vychovatelka teta Jana ho pohladila po hlavě a něžně řekla:
„Nic si z toho nedělej, Kubíčku, tentéž to třeba vyjde. A kdyby ne, my tu vždycky budeme.“
„Jo, budete,“ zamumlal. „Paní vychovatelka Dana říkala, že se pokřižuje, když mě někdo konečně vezme.“
„Neposlouchej ji,“ máchla rukou teta Jana. „Je mladá, ještě neumí s dětmi jednat.“
Teta Jana měla Jakuba ráda, měla pro něj pochopení, a on jí to oplácel vřelostí a úctou. Uklidňovala ho, aby se nestresoval, pokud to s novými rodiči nevyjde.
„Počkáme, samozřejmě že počkáme,“ dodala. „I ředitelka říkala, že tvou postel zatím nikdo nedostane, nové děti usadíme jinam.“
Jakub přikývl, rozhlédl se po ložnici, a myslel na to, že se sem snad brzy vrátí. Odejít se mu nechtělo.
„Proč jsem vlastně souhlasil?“ uvědomoval si. „Chtěl jsem odmítnout, ale ti dva na mě koukali s takovou nadějí, bylo mi jich líto. No dobře, já jsem na to zvyklý. Když jsem byl malý, brečel jsem, když mě vraceli, teď už je mi to jedno. Stávalo se, že pěstouni zjistili, že budou mít vlastní dítě, a pak jsem pro ně přestal existovat. Proč mě vůbec vždycky brali?“
Jakub si pamatoval, jak jednou náhodou rozbil mobil v jedné pěstounské rodině. Nadávali mu, že je nevděčný, a pak ho vrátili do děcáku – „neosvědčil se“. Byly různí opatrovníci, ale Jakub už byl starší a chytřejší. Když se mu rodina nelíbilá, schválně dělal problémy, aby ho poslali zpátky. Naučil se poznat, kdy jí o něj skutečně šlo, a kdy jsou ho brali jen jako náhradu.
Jednou ho přijala rodina, kde pěstounka, paní Eva, mu říkala „Kubíčku“. Jaký Kubíček? On byl Jakub, skoro dospělý, a ona s ním mluvila jako s miminem. Bydleli ve velkém domě, ale vlastní děti neměli. Eva mu připravila pokoj, kde všechno bylo modrý – záclony, deka, dokonce stěny. „Asi chtěli holčičku,“ napadlo Jakuba. V rohu stály autíše a fotbalový míč, ale všechno bylo pro někoho mnohem menšího. Pěstoun ho skoro neviděl, žil si svou prací, jako by koupil manželce hračku, aby měla něco na hraní. Eva si s Jakubem hrála jako s panenkou: oblékala ho, fotila, předváděla kamarádkám, jakého má „Kubíčka“. Někdy ho vzala do parku, ale jen na dětské kolotoče – Jakubovi bylo trapně vedle malých dětí.
Občas ho panovala Evalitovala. Plakala do telefonu, stěžovala si kamarádkám, že manžel ji nemá rád, že nemůže mít děti. Jakub se na ni díval zrale a myslel si: „Sice mě to mrzí, ale v děcáku je lepší než u vlastní matky.“ Tu si pamatoval jen matně, ale věděl, že od ní ho včas odebrali – sousedi vytočili sociálku. V pěti letech v děcáku se poprvé nadechl svobodně: čistá postel, kamarádi, hodná teta Jana.
V domě Evy ho brzy omrzela její péče. Cítil se jako pětiletý. V záchvatu vzteku rozbil modrý pokoj, málem počmáral auto pěstouna, ale nakonec to vzdal. Brzo ho vrátili do děcáku, a Evu manžel poslal k moři – „ať si odpočine“.
A teď Jakub čekal na další rodiče. Vyšel do haly, a před ním stáli muž a žena, kteří vůbec nepřipomínali Evu. Muž podal ruku:
„Ahoj, Jakube. Já jsem Karl Petr.“
Chlapec vážně potřásl jeho rukou. Žena, Marie Michala, ho jemně objala, a z toho bylo najednou teplo.
„Můžeš mi říkat teta Míša,“ usmála se.
Jakubovi se lívalo, jak se pozdravili – jako dospělí, bez sladkostí. V nové rodině bylo všechno jinak. Ukázali mu jeho pokoj hned: prostou postel s kostkovanou dekou, stůl u okna s knihami – „Poklad na Stříbrném jezeře“, encyklopedie o zvířatech a vesmíru. Na žížile visely kšandy a teplá zateplovačka, jako měl strejda Karel. Jakub se bál otevřít skříň, ale teta Míša dveře otevřela:
„Tady máš svoje věciJakub si prohlédl obsah skříně a poprvé v životě se usmál s pocitem, že konečně patří někam, kde ho mají rádi takového, jaký je.