V tichém městečku Lipová, kde večery voní medem ze starých líp a domy šeptají příběhy minulosti, seděla Božena Nováková ve svém útulném obýváku a hltala španělský seriál. Najednou ticho rozřízl vrzání dveří a srdce staré paní se sevřelo nečekaným překvapením.
„Babi, potřebuju tě o něco požádat,“ stál ve dveřích její vnuk Jakub, vysoký, s neklidným pohledem. „Pamatuješ, jak jsi říkala, že máš na půdě ten kufr, co se tam práší?“
Božena pomalu vstala z křesla, odtrhla oči od obrazovky a úzkost jí sevřela hrdlo.
„Jaký kufr, Kubo?“ překvapeně se zeptala, upravujíc si šátek.
„No ten, babi, co máš tam ty věci… víš, na pohřeb,“ odpověděl vnuk nervózně a prohrábl si vlasy.
„Ano, mám. Co se děje?“ hlas se jí třásl a temné tušení jí stáhlo žaludek.
„S kufrem je všechno v pořádku, ať tam zůstane. Ale s těmi tvými úsporami… to je průšvih.“
„Jaký průšvih?!“ vykřikla a oči se jí rozšířily hrůzou.
Nechápala, kam tím míří.
„Znehodnotí se, babi!“ vyhrkl Jakub. „Ceny letí nahoru! A pamatuješ, jak jsi vždycky chtěla, abych tě vzal na Moravu, za příbuznými? Pamatuješ?“
„Ano, pamatuji…“ zašeptala, stále nechápajíc.
„Ale moje auto je staré, babi, na takovou cestu by se rozpadlo. Půjčku mi už nikdo nedá, říkají, že mám dost. Moje kreditní historie je, no, víš… nic moc.“
„Vím, vím, že jsi si půjčky bral, ale už jsi je splatil, ne? Tak co po mně chceš, Kubo?“ stále nechytala podstatu.
„Ty sis odkládala na pohřeb, ne? A řekla jsi částku, jako by to nebyl pohřeb, ale svatba! Co, chceš, aby se všichni přejedli, opili a začali tancovat? To je přece pohřeb, babi, proč tolik?“
„Myslíš, že tě nevyprovodím důstojně?“ pokračoval Jakub. „Všechno zařídím, náhrobek taky. Mám přece jenom tebe. Ale já chci, abys měla hezký život. Potřebuješ nový kabát, boty, když pojedeme za příbuznými… A já potřebuju přidat na auto. Staré prodám, koupím lepší. Na tom starém bychom nedojeli, rozpadá se. Na nové mi chybí, ale co už, hlavně ať jezdí. A ještě tě vezmeme k moři – my s Verčou plánujeme dovolenou, vezmeme tě s sebou. Verča je úžasná, víš? Chci si ji vzít, jen je potřeba víc peněz…“
Božena poslouchala vnka a nepřerušovala ho. Jakub byl dobrý kluk, jen trochu nestálý. Když se do něčeho pustil, bylo po všem! Jednou koupil drahou kytaru, hrál na ni, a teď tvrdí, že nemá čas. Se starým autem vozil lidi po práci jako taxikář, ale teď prý už je na odpis.
„Jen nechápu, Kubo, kdo koupí tvoje rozbité auto? Kdo by ho chtěl?“ divila se.
„Co na tom záleží, babi? Jsou lidi, co to koupí na náhradní díly. Nebo si to někdo opraví. Mně se to nevyplatí, lepší prodat a přidat. Takže… dáš mi ty své pohřební?“
Božena se zamyslela. Kubu vychovávala od jeho tří let. Její dcera Jana se po druhém sňatku hned objevila u dveří.
„Mamí, může Kuba zatím bydlet u tebe? My s Petrem si potřebujeme srovnat společný život. Pak si ho vezmeme.“
Ale Božena hned věděla – nevezmou si ho. A nemýlila se. Jana porodila dceru, Elišku, a začaly řeči: nožičky nerostou rovně, zoubky se kazí, neumí říct „ř“. Elišku vozili po doktorech a na Kubu nezbyl čas. Její druhá babička všechno řídila a hlídala ji. U Boženy byla Eliška málokdy, jako by jí byla cizí. Asi jí něco nakecali.
Tak to šlo dál. Kuba chtěl žít jen s babičkou, a jí to nevadilo – vnuka upřímně milovala. Jana dávala nějaké peníze, ale stačilo to? Kluk rostl jako z vody. Božena šetřila na sobě, jen aby měl jako ostatní.
Pak přišlo bouřlivé období, kdy byl Kuba dospělý, ale rozum ještě dětský. Pracoval, chtěl to, chtěl ono, ale na vše nestačil. Nabral půjčky, koupil to staré auto za pár korun, vozil holky, vytahoval se. Ale pak se vzpamatoval, začal makat – v továrně i večer s autem. Dluhy splatil a v poslední době dospěl. Objevila se Verča, chytrá, hodná holka. Vypadalo to, že ho pozitivně ovlivňuje. Teď se chtěli vzít a nejspíš bydleli u Boženy.
Snesou se s novou snachou, nebo je už čas odejít? Hledala v Kubově tváři odpověď. Co když mu dá své poslední a on ji zklame? Přitom měla slušný důchod, vystačil. Pro staré lidi je důležité, aby nebylo křivdy. A aby měli proč žít – třeba vidět, jak milovaný vnuk zakládá rodinu. Kuba teď nosil jídlo, platil nájem, staral se o ni. A ona váhala! Ať už to dopadne jakkoli, on by jí přece nemohl ublížit. A pokud ano – znamenalo by to, že její život byl marný…
„Dobrá, Kubo, dám ti ty peníze. Ale pamatuj, bude to na tvém svědomí!“ konečně se rozhodla.
„Všechno bude dobré, babi!“ objal ji.
Auto, které koupil, bylo krásné – třešňové, lesklo se, až oči přecházely! Vůbec nepoznala, že je ojeté. Božena ho obcházela, obdivovala pohodlná sedadla, prostě zázrak!
„Líbí se ti, babi?“ Jakub zářil jako dítě. „Nastup, projedem se!“
Jeli opatrně, pomalu. Zastavili u obchoďáku.
„Tak, babi, vystup! Půjdem ti vybrat nové šaty.“
Vzali kabát – ne černý, ale vínový, jako pro mladou. Boty, šaty, svetr.
„Už dost, Kubo, z čeho budeme žít?“ lekla se.
„Babi, dostal jsem prémie za dobrou práci. Neboj se, na vše bude…“
BrzyBrzy nato se Božena procházela po pláži, cítila vlnu šumět o břehy a věděla, že její život má ještě mnoho krásných chvil.