U nás přenocovala tchýně, Marie Nováková. Hned ráno vtrhla do naší ložnice s křikem: „Vstávej, Aničko, viděla jsi, co se děje v kuchyni?“ Vyskočil jsem z postele, ještě v pyžamu, srdce mi bušilo jako o závod. Letěl jsem chodbou, cestou na sebe hážu starý župan, čichám – nehoří něco? Nebo jsem nechal otevřený plyn? V hlavě mi běží celý horor: hoří sporák, hrnec exploduje nebo nějaká jiná katastrofa. Vkročím do kuchyně a tam… švábi. Celá armáda těch hnusáků pobíhá po stole, talířích a zbytcích večeře, kterou jsem včera večer líně neuklidil. Tchýně stojí s rukama v bok a dívá se na mě, jako bych ty potvory choval schválně, aby ji šokoval.
„Aničko, to snad není normální?“ začíná a hlas se jí třese rozhořčením. „Jak se tak dá žít? Máte děti, manžela, a v kuchyni švábi jako v nějaké stodole!“ Stál jsem jako opařený a nevěděl, co říct. No jo, včera jsem neuklidil, protože po práci jsem sotva vláčel nohy. Děti ječely, manželka, Jana, si něco mumlala o fotbale, a já jen snil o tom, jak padnu do postele. Kdo by čekal, že se zrovna dneska ti prokletí švábi rozhodnou uspořádat přehlídku? A hlavně – odkud se tu vzali? Nebydlíme přece v nějakém opuštěném baráku, máme slušný byt. No, skoro slušný.
Marie Nováková samozřejmě nepřestává. „Za mých časů,“ říká, „takhle to nechodilo! Po večeři jsem všechno umyla, vytřela, nenechala ani drobeček. A ty co? Mládež je dnes líná, jen kouká do telefonů!“ Přikyvuju, polykám křivdu, protože co na to říct? Ona není jen tchýně, ona je generál v sukních, pro ni je pořádek v kuchyni otázkou cti. A já ji zklamal. Začal jsem zběsile uklízet: chytil hadr, smetl šváby, umyl stůl, talíře, všechno, co mi přišlo pod ruku. Tchýně mi stojí za zády a komentuje: „Tady jsi něco přehlédl! A co to je za skvrnu? Čistíš vůbec někdy sporák?“ Stěží se držím, abych neodsekl. Myslím si: „Marie Nováková, vy taky nejste svatá, určitě jste měla někdy na stole drobky!“ Ale mlčím, protože vím, že se s ní hádat nemá cenu.
Zatímco bojuju se šváby, Jana, moje žena, se konečně dopotácí z postele. Přijde do kuchyně, uvidí ten cirkus a místo pomoci se jen zachechtá: „Ano, otevřel jsi zoo?“ Vrhl jsem na ni pohled, který ji přiměl zmlknout a jít uvařit čaj. Tchýně jen zavrtěla hlavou: „Vidíš, ani tvá žena to nebere vážně. Kdybych se o syna tak nestarala, byl by úplně zkažený!“ To je ono, pomyslel jsem si, teď začne přednášku o výchově mužů. A přesně – sedla si ke stolu, už dokonale uklizenému, a spustila: „Za mých časů muže drželi zkrátka. Ale vy, mladí, jim dáváte volnost, a pak tu máme šváby v kuchyni a oni se jen smějí!“
Poslouchám, ale v hlavě mám jedinou myšlenku: jak přežít do večera, až Marie Nováková odjede domů? Ne že bych ji neměl rád, je to milá žena, ale tyhle její výpady… Není to jen o švábech, pro ni je to důkaz, že jsem špatný hospodář, špatný manžel a možná i špatný otec. Takže drhnu, čistím, leštím, a ona pořád nachází chyby. Lžíce je špatně uložená, nůž není dost umytý. A já nejsem ze železa! Mám dvě děti, práci, pořád jako veverka v kolečku, a ještě švábi uspořádali mejdan. A hlavně – odkud se vzali? Třeba od sousedů? V domě jsou staré trubky, sklep vlhký, tak se k nám táhnou.
Konečně jsem uklidil, kuchyně září jako z reklamy. Tchýně se trochu uklidnila, ale přesto dodala: „Musíš dávat pozor na pořádek, Aničko. Je to tvůj domov, tvá rodina. Když ne ty, tak kdo?“ Přikývl jsem, usmál se přes sílu, ale uvnitř jsem křičel: „Nechte mě už být!“ Jana, vidouc moje zoufalství, se konečně vložila a vzala maminku na procházku, abych si aspoň chvíli oddechl. Sedl jsem si ke stolu, díval jsem se na tu dokonalou kuchyni a přemýšlel: jsem opravdu tak neschopný? Možná má tchýně pravdu a dělám něco špatně? Ale pak jsem si vzpomněl, jak táhnu celou tu domácnost, děti, práci, a uvědomil jsem si: snažím se. Možná ne dokonale, možná ne tak, jako za jejích časů, ale snažím se. A švábi… no, stane se. Zítra koupím pasti, vyřeším to. Ale tchýni to nevysvětlím.
Když se Marie Nováková vrátila z procházky, byl jsem klidnější. Uvařil jsem čaj, připravil chlebíčky, a dokonce jsme si normálně popovídali. Vyprávěla o svých mladých letech, o tom, jak sama zápasila s každodenností, a dokonce ve mně vzbudila jistou náklonnost. Ale hluboko uvnitř jsem věděl: až příště přijede, třikrát zkontroluju kuchyň, než půjdu spát. Protože další ráno se šváby a jejími kázáními bych už nepřežil.
A poučení? I když někdo kritizuje, neznamená to, že všechno děláme špatně. Někdy stačí jen dýchat, přežít den a zítra to bude lepší. Šváby přijdou a odejdou, ale rodina zůstává.