Milá tchýně, zvu vás na náš rozvod!
Když syn otevřel dveře svého bytu v Brně, Anna Nováková překročila práh a s chvějícím se hlasem se zeptala:
“Jsi sám?”
“No jo…?” odpověděl Petr překvapeně.
“A kde je Míša?! Už odešla? Je konec?” hlas tchýně se třásl vzrušením.
“Mamko, o čem to mluvíš?” Petr pokrčil rameny, nechápaje její otázky.
“Takže jsem dorazila pozdě…” Anna Nováková těžce povzdychla, vešla do obýváku a posadila se na kraj pohovky, jako by se bála zabrat příliš místa. “Příliš pozdě…”
“Mámo, co se děje?” Petr se zarazil, cítil, jak mu v hrudi narůstá neklid.
“Chceš mi tvrdit, že je všechno v pořádku?!” vrhla na něj pohled plný podezření, jako by skrýval nějaké strašné tajemství.
“Co mělo být špatně?” rozhlížel se zmateně, nechápaje, kam tím míří.
“Synu, vysvětli mi okamžitě, co je tohle za nesmysl!” Anna Nováková se ponořila do kabelky, vytáhla pohlednici se zvadlou růží a rozhodně mu ji podala. “Dnes ráno jsem to našla ve schránce. Pozvánku na rozvod!”
Petr vzal pohlednici, přelétl očima text psaný úhledným písmem: „Milá tchýně, zvu vás na náš rozvod! Vaše snacha Míša.“ Ztuhl, nevěřícně zíral.
“Mámo, ty si vážně myslíš, že je to pravda?” zeptal se, snaže se skrýt rozpaky.
“A ty mi chceš tvrdit, že jsem si to napsala sama?!” Anna Nováková mávla rukama, hlas se jí chvěl rozhořčením.
“Ne, jenže… Míša? Vážně?”
“Kdo je Míša?”
“No přece tvoje snacha…”
“Petře, přestaň se vymlouvat! Říkej pravdu! Už jste u rozvodu? Vždyť jste spolu ani rok nevydrželi! Kde teď je?”
“Mámo, uklidni se, všechno je v pohodě. Míša je v práci… Asi. Ráno bylo všechno normální. To je nejspíš nějaký vtip. Kvůli té polívce asi…”
“Vtip? Kvůli polívce?!” Anna Nováková na syna pohlédla, jako by mu definitivně přeskočilo. “Tvrdíš, že kvůli polívce se dá takhle žertovat?!”
“No jo, kvůli polívci,” Petr se neohrabaně podrbal na zátylku. “Včera ji vařila poprvé. No, řekl jsem jí, že… že to úplně nevyšlo. Ne jako od tebe.”
“A co bylo dál?” přimhouřila oči, tušíc, že příběh nabírá dramatický spád.
“Naštvala se, chtěla polívku vylít. Pak prohlásila, že už vařit nebude, dokud to neuzobí všechno. No, a já v odpověď plácnul, že podám na rozvod, když přestane vařit. Vždyť to byl jen vtip…”
“Vtip?! Ty jsi jí vyhrožoval rozvodem — jako vtip?!” Anna Nováková vyskočila z pohovky, oči jí sršely spravedlivým hněvem.
“No, pak jsem jí vysvětlil, že to byla legrace, ale hádka už byla na světě…”
“Tak to slyším, synu, celý po tatínkovi!” zamířila rozhodně do kuchyně. “Kde je ta polívka? Přines ji sem!”
“Proč?” zmateně šel za ní.
“Budeme jíst. Rozumíš?”
“Mámo, není dobrá…”
“Já ti ukážu „není dobrá“! Do kuchyně, hned!”
Anna Nováková energicky našla hrnec s polívkou, postavila ho na plotnu a zapnula plyn.
“Pojď sem!” zněl její hlas jako generálův rozkaz na bitevním poli.
“Mámo, ale…” pokusil se namítnout, ale zarazil se pod jejím přísným pohledem.
“A ještě — přines klíče od bytu!”
“K čemu?” znehybněl, nechápaje.
“Přines, řekla jsem!”
Petr sklopil hlavu a přinesl klíče. Matka je okamžitě vzala a strčila do kapsy své staré bundy.
“Sedni si ke stolu!” poručila, nalévajíc polívku do dvou talířů.
Vzala první lžíci a začala jíst, aniž by od něj spustila oči. Petr neochotně následoval příkladu.
“A tohle nazýváš špatným?” Anna Nováková pozvedla obočí, dojídajíc svou porci. “Normální polívka!”
“No, tvoje je lepší…” zavrčel Petr, brousě lžící po talíři.
“Já mám třicet let praxe! Tvoje žena se teprve učí! Rychle vezmi lžíci a jez, než to vystydne!”
Pět minut u stolu panovalo hrobové ticho, přerušované jen cinkáním lžic a občasným srknutím. Když Petr dojedl, natáhl ruku:
“Mámo, hotovo. Dej mi klíče.”
“Nedám,” Anna Nováková se chytře usmála. “Nejdřív splníš domácí úkol.”
“Jaký úkol?” zůstal v úžasu.
“Takový. Tamhle na poličce je kniha ‚Kuchařské umění pro celou rodinu‘. V neděli přijdeme s tátou na návštěvu. A ty, můj drahý, osobně uvaříš tři jídla z té knihy!”
“Já?!” málem se Petr zakuckal. “Já přece mám ženu!”
“Ne, ne, synku. Tvoje žena tak maximálně nakládá cibuli. Všechno ostatní je na tobě. A já jí pochválím polívku. A ty… Rozvod mu nestačí! Chceš to jako já s tvým tátou — žít s ženou dvacet let, pak si povíme!”
“Chápu…” zamumlal Petr, sklopiv zrak.
“A žádné řeči! A jestli se budeš vykrucovat, táta z tebe stáhne tři kůže. Však víš, jak rád dobře jí…”
Anna Nováková vstala od stolu, vrhajíc na syna poslední přísný pohled plný mateřské odhodlanosti. A v duši jí kypěla bouře: Jak ochránit tenhle mladý pár před hloupými chybami? A jak synovi vysvětlit, že láska není jen o žertích, ale také o schopnosti vážit si jeden druhého, i když je polívka trochu přesolená?