„Ty nemáš svědomí! Ty nemáš děti, a já jsem matka!“ — Jak moje švagrová vyvolala skandál na mém výročí, aby nemusela vracet dluh
Mé pětatřicáté narozeniny měly být tiché, bez velkých oslav. Ale život, jak už to bývá, dokáže proměnit i tu nejobyčejnější událost v pořádné drama. Měsíc před oslavou mi zavolala Jitka — sestra mého muže, se kterou jsme od začátku měly napjatý vztah.
„Kde plánuješ oslavu?“ zeptala se tak, jako by už balila kufry.
„Ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ vykoktala jsem zaskočeně. Bylo příliš brzo mluvit o oslavě, zvlášť když jsem znala Jitčiny manýry.
„Aha, takže peníze máš. Půjč nám s Honzou pět tisíc. Strašně potřebujeme, vrátíme do čtrnácti dnů,“ naléhala tím falešně prosebným hlasem, při kterém mi vždy přeběhl mráz po zádech.
Nerada půjčuji, a už vůbec ne lidem jako Jitka. Od chvíle, kdy jsme se poznaly, se mě snažila obrat o peníze — na děti, na opravu bytu, na prý rozbitou techniku. Vždycky jsem odmítla — zdvořile, ale důrazně. Až do téhle chvíle.
„Děti mají horečku, potřebujeme léky,“ dořízla mě svatým argumentem.
Podvolila jsem se. Poslala jsem peníze na účet. Čtrnáct dní uběhlo — ticho. Měsíc — ani slovo. Rozhodla jsem se, že si na oslavě připomenu.
Oslavu jsme uspořádali v útulné kavárně. Hosté se bavili, zněly přípitky. Ale já neměla klid. Jitka s manželem přišli včas, povídali si, jedli, smáli se, jako by se nic nestalo.
„Půjčila jsem tvé sestře pět tisíc na léky pro děti. Slíbila, že to vrátí do čtrnácti dnů,“ zašeptala jsem manželovi, když si všiml mého napětí.
„Nevrátí,“ odpověděl suchě. „Mě už pět let dluží tři tisíce. Znám ji — peníze neuvidíš.“
Přesto jsem se rozhodla promluvit.
„Jitko, ahoj. Děkuju, že jsi přišla. Chtěla jsem si říct…“ začala jsem opatrně, jako bych šla po tenkém ledě.
„Všechno je úžasné!“ přerušila mě, zatímco mě políbila na tvář. „Jídlo je božské, hlavně ten salát s kukuřicí — dáš mi recept?“
„Ne o tom. Před měsícem sis ode mě půjčila peníze…“
Jitka se zasmála a zaklonila hlavu:
„Pět tisíc? Kdy jsem si od tebe takové peníze brala? Vždycky jsi mi odmítala půjčit, nic si nepamatuju. Vymýšlíš si?“
Zůstala jsem jako opařená.
„Poslala jsem ti peníze na účet, na léky. Můžu ti ukázat transakci, pokud nevěříš,“ řekla jsem, cítíc, jak mi hoří tváře.
Jitka na okamžik zbledla, ale rychle se vzpamatovala.
„Aha… Tý jo. To bylo. Jen já si neukládám do paměti věci, které mě nezajímají,“ prohlásila a zkřížila ruce.
„Slíbila jsi vrátit do čtrnácti dnů. Už je to měsíc, chtěla bych je zpátky…“
A pak to přišlo.
„Ty nemáš svědomí?!“ vykřikla tak hlasitě, že se všichni u vedlejších stolů otočili. „Moje děti byly nemocné, a ty po mě chceš peníze?! Samozřejmě, tobě to nemůže být jasné, vždyť ty děti nemáš!“
Jako by mě někdo udeřil do břicha. Jitka šla do útoku.
„A co dárek? Koupili jsme ti dárek! Jen jsme ho zapomněli doma. A víš co? Stál pět tisíc! Takže jsme vyrovnaní. Nečekala jsem od tebe takovou chamtivost!“
„Jaký dárek? Nic jste mi nedali,“ vydechla jsem ohromeně.
„Zapomněli jsme! Ale existuje!“ zařvala Jitka. „Tak dost! Honzo, jdeme! Tady nás nerespektují!“
Její manžel dojedl kuřecí stehýnko, utřel si ústa rukávem a mlčky ji následoval.
Jakmile odešli, přistoupila ke mně tchyně — Marie Jandová. Klidně mě vzala za ruku a odvedla stranou.
„Můžeš si za to sama, že jsi jí půjčila. Já své dceři nepůjčuju. Když už jí něco dám, vím, že to nevrátí. Tvých pět tisíc šlo na náhrdelník, který jsi jí viděla na krku.“
Zatajil se mi dech.
„A žádný dárek ti nikdo nekoupil. Výmysl. Radši buď ráda, že ses neplatila zdravím. Ber to jako životní lekci,“ řekla a mrkla na mě, jako by mi právě předala nějakou moudrost.
Jitka s námi přestala mluvit. Uplynulo osm měsíců. Žádné hovory, žádné zprávy. A pak najednou — nepřišlo přání k narozeninám. A ona se urazila.
„Myslela jsem, že aspoň pošlete peníze,“ zavolala a vyčítavě dodala.
„A ty jsi nic nedostala?“ podivil se můj muž. „Podívej se do výpisu z loňského října. Pět tisíc.“
„To je vážně vtipné!“ zavrčela a položila sluchátko.
Od té doby jsme se neviděli. Potkali jsme se až po pěti letech — na pohřbu Marie Jandové. O půl roku později jsme prodali její byt, rozdělili peníze. A od té doby nikdo z nás nezvedl telefon jako první. A upřímně — je mi líp.