„On mi není zeť — a nikdy nebude!“ — Jak babička ničí moji rodinu
Od prvního pohledu ho nemohla vystát. Jeho jméno ani neřekne — jen „ten“ nebo „ten tvůj“. Prosila jsem ji snad stokrát, ať se nám neplete do života, ale babička má na všechno svůj názor. „Kdyby byl pořádný, dávno by si tě vzal. Dítě už máte, a pořád žádný papír!“ To je její věčné mantru. Ani špetku úcty k němu, povzdychne si šestadvacetiletá Jana z Brna.
S Tomášem jsou spolu přes dva roky. Nejprve jen randili, ale když Jana otěhotněla, rozhodli se žít spolu. Tomáš neutekl, nezpanikařil, naopak — požádal ji o ruku. Jenže jako by jim osud zlomyslně házel klacky pod nohy: nejdříve musela Jana na lůžko, pak přišly potíže v jeho práci. Na svatbu nebyl čas ani pomyšlení.
Bydleli u Janiny babičky — v panelákovém třípokojovém bytě na sídlišti v Černých Polích. Byt patřil babičce, ale Jana tam byla přihlášená od dětství spolu s matkou. Nedávno se přistěhoval i Tomáš. Když se narodila dcera, prostoru ubylo, ale láska je držela pohromadě.
Na matrice se zatím nedostali. Nejprve kvůli zdraví, pak proto, že se v životě objevily naléhavější starosti. Tomáš ale vždy říkal: „Chci, abys měla svůj velký den. Aby to bylo krásné, s prsteny, s šaty, jak jsi vždycky chtěla.“ Chtěl našetřit a uspořádat pořádnou svatbu, ne jen rychlý podpis.
A tehdy babička — Božena Šimková — vyhlásila válku. Její stanovisko bylo neústupné: dokud není oddáno, není manžel. I když Tomáš nikdy Janu ani dítě neopustil, babička ho viděla jako „povaleče“. Tvrdila — kdyby chtěl, už by to dávno zařídil. Podle ní formality rozhodují o všem.
Když Tomáš přišel o práci, babička mu nedala vydechnout. Označila ho za lenocha, příživníka, „chlapečka bez páteře“. Byt se pro něj stal peklem, a tak vzal jakoukoli práci, jen aby utekl. Tvrdá dřina, pár korun na hodinu, ale doufal v lepší příležitost.
Janina matka je klidná, do jejich života nezasahuje, ale i ona přiznává: Božena to přehání. Vnucuje svoje, kritizuje, rozkazuje. A mladí mají starostí nad hlavu.
Kamarádka Janě už dlouho radí, ať se odstěhují. Nabízela i dočasný azyl u sebe. Jenže Tomášova výplata je nejistá, a nájem by spolkli polovinu příjmu. Na účty by možná stačilo, ale jak přežít zbytek měsíce?
„Držíme se,“ špitne Jana. „Doufali jsme, že se vše zklidní. Pak se ale stalo tohle. Ten večer šel s kamarády. Slíbil, že bude zpátky do jedenácti. O půlnoci nic. Ve jednu stále nikde. Začala jsem volat, znepokojovat se. Babička všechno sledovala. Vrátil se až za úsvitu, opilý. Omlouval se, čím mohl. A babička… Neudržela se. Vrhla se na něj, řvala, vyhodila ho. Zasyčela: „Byt je můj — mám právo! Jestli se tu ještě objevíš, zavolám policii!“
Od té doby Tomáš bydlí u kamaráda. Denně volá Janě, stýská se mu po holčičce. Slibuje, že najde řešení. Že sehnají byt, že je přestěhuje. Ale zatím jen slova. Peníze ani možnost nikde.
A Jana se zmítá mezi dvěma světy: na jedné straně její láska, na druhé střecha nad hlavou. Babička neustupuje. V jejím domě platí její pravidla.
Ale má právo ničit cizí rodinu jen proto, že věci nejdou po jejím? Je razítko opravdu měřítkem lásky a zodpovědnosti? Stojí formálnost za to, aby dítě přišlo o otce a žena o oporu?
Jana neví, co dělat. Nemá na výběr. Nemá peníze. Jediná naděje je na manžela. Ale i od něj zatím jen prázdné sliby.
A tak teď sedává noc co noc, zírá na prázdný kout, kde míval své věci, a ptá se sama sebe: „Možná opravdu není ten pravý? Možná má babička recht?“
Nebo možná jen někdo chtěl moc mít pravdu — a rozbil něco, co se láskou stavělo…