V malém městečku Třebíči, v útulném bytě na okraji, se rozpoutala pořádná rodinná bouře. Jana, pětadvacetiletá mladá maminka, stála u kolébky svého synka a cítila, jak v ní všechno vře z únavy a křivdy. Její vyprávění bylo výkřikem ženy rozpolcené mezi mateřstvím, povinnostmi manželky a tlakem rodiny.
“To jsme se s manželem pořádně pohádali,” svěřila se Jana, utírajíc unavené oči. “Ano, nejsem bez viny, ale já nesu odpovědnost za našeho syna! Vojtíšek je na mě hodně fixovaný, pořád jen brečí – nejspíš mu brzy narostou zoubky. Celý den ho nosím v náručí, ani polívku jsem nestihla uvařit.”
Malé děti jsou zkouška, kterou ne každý dokáže pochopit. Ale její muž, Martin, to zjevně vidět nechce.
“Přišel z práce a začal řvát, že je hladový jako vlk!” hlas se Jany chvěl rozhořčením. “A ještě se zlobil, že jsem ho nevyběhla přivítat do předsíně. A já mezitím Vojtíška uspávala! Bála jsem se dýchat, aby se nevzbudil. Kde bych se pak usmívala na manžela?”
Martin jako by nechápal, co obnáší být matkou nemluvněte. Jana vzala na sebe všechno: péči o dítě, domácnost, vaření. A manžel? On “zajišťuje rodinu” a žádá si pohodlí, teplou večeři a dokonalý pořádek, jako by Jana byla čarodějka, co se dokáže rozdělit na tři.
Jana se ze všech sil snažila být vzornou manželkou, starostlivou matkou a dokonalou hospodyňkou. Jenže miminko je neklidné, vyžaduje její pozornost každou minutu, a tak někdy nestíhá ani utřít podlahu, natož uvařit třikrát denně. Její rodiče jsou daleko, pracují, žádná pomoc od nich nečeká. A s tchýní, Ludmilou Petrovnou, jsou vztahy napjaté jako tětiva.
“Tchýně byla od začátku proti našemu sňatku,” vzpomínala Jana s hořkostí. “Tvrdila, že jsme moc mladí, že na manželství nejsme připravení. Ale ve skutečnosti jen nechtěla pustit svého Martinka. Prorokovala, že se za rok rozvedeme. A přece jsme stále spolu. Tedy… někdy si sama nejsem jistá, na jak dlouho.”
Po Vojtíškově narození se Jana pokoušela vztah s tchýní zlepšit. Zdálo se, že ledy pohnuly – Ludmila Petrovna se párkrát usmála, dokonce vnučkovi koupila chrastítko. Ale ke vřelosti měli pořád daleko jako k měsíci.
“A teď Martin prohlásil, že jsem se na dítě zbláznila!” Jen stěží zadržovala slzy. “Říká, že se věnuji jen Vojtíškovi a na něj už nemám čas. Navrhl, abychom v sobotu šli do obchoďáku a nechali synka s jeho mámou.”
Jana nikdy Vojtíška nikomu nesvěřila. Dítě je kojené, připoutané k ní jako nit k jehle. Tchýně viděla vnuka tak třikrát – jak by to zvládla? Ale Martin byl neoblomný.
“Moje máma vychovala čtyři děti!” prohlásil. “Ví, co dělá. Má víc zkušeností než ty.”
Dokonce koupil odsávačku, aby Jana mohla nechat mateřské mléko. Jenže Vojtíšek odmítá pít z lahve. Pláče, odvrací se, jako by cítil, že to není máma.
Martin dal ultimátum: jestli se Jana nerozhodne syna tchýni svěřit, vyvolá pořádnou hádku. Ludmila Petrovna ostatně nemá nic proti tomu, aby se vnukem pár hodin pohlídala. Jenže Jana se nemůže zbavit úzkosti.
“Nevěřím jí,” přiznala. “Ne proto, že by byla špatná. Ale… je to můj syn. Můj Vojtíšek. Co když bude plakat? Co když nepozná, co potřebuje?”
Martin trvá na tom, že potřebují čas jen pro sebe.
“Nejsme jen rodiče, jsme pořád manželé!” vyjel si v hádce. “Nebo už jsi zapomněla, co to znamená být pár?”
Ta slova Jánu zasáhla. Miluje manžela, ale jeho výčitky jí přijdou nespravedlivé. Nespí noc”Možná bych měla zkusit dát tchýni šanci, ale mé srdce se svírá při pomyšlení, že bych Vojtíška opustila, byť jen na chvíli.”