„Myslela jsem, že nepřiděs…“ – příběh jednoho návratu
Když se Jakub vrátil z práce, hodil tašku na zem, zul se a prošel do kuchyně:
„Co máme k večeři?“ zeptal se obvyklým tónem.
Eliška se ani neotočila.
„Nic. Ale to nevadí. Dnes jsem mluvila s paní domácí. Řekla jsem jí, že se stěhujeme koncem měsíce.“
Jakub ztuhl.
„Cože? My jsme přece dorazili, že ještě nemáme nové bydlení.“
„A proč hledat?“ otočila se k němu s úsměvem. „Stěhujeme se… k tvojí bývalé ženě, Tereze.“
Sklouzl na židli, ohromený.
„Eliško, ty seš normální?“
„Naprosto. Sám jsi říkal, že polovina bytu je pořád tvoje. Ušetříme, už jsem našla školku pro Matěje hned vedle, a obchody jsou za rohem.“
Jakub cítil, jak se mu nedostává vzduchu. Už dlouho necítil, že by byl pánem svého života. Práce platila míň, stavbu, na kterou sázel, zdrželi, a peněz zoufale chybělo.
S Eliškou to už dlouho šlo od desíti k pěti. Byla mladší, náročná a zvyklá na luxus. Kdysi ho to přitahovalo. Teď ho to vyčerpávalo.
Dlouho váhal, ale nakonec Tereze zavolal.
„Máme potíže. Potřebujeme někde pár měsíců bydlet.“
„Je to i tvůj byt, Jakube. Jistě, přijďte,“ odpověděla klidně.
Když přišli, Eliška prohlédla byt a s nechutí ohrnula nos:
„Je tu tma,“ prohodila a prošla botami po pokojích. „Stačí to.“
Tereza to všechno mlčky snášela. Ale když došlo na kuchyň, stanovila pravidla:
„Uklízíme po sobě. Jídlo si vaříme každý sám. Lednice je společná, ale s vlastními policemi.“
Eliška zuřila:
„My jsme si sem nepřišli žít podle pravidel!“
„A my vás nepozvali do penzionu,“ odpověděla Tereza, aniž by zvedla hlas.
Následující měsíc byl noční můrou. Eliška Terezu provokovala, napovídala, ať se odstěhuje. Ale Tereza vydržela. Jakub mlčel, protože věděl: za všechno může on.
Jednoho dne Tereza oznámila:
„Odjedu k rodičům. Odpočinu si. Jen vás prosím, nerozdejte byt.“
Eliška sotva skrývala radost. A druhý den znovu začala:
„Objednala jsem návrh interiéru, vybrala dlažbu, musíme zaplatit…“
Jakub vybuchl:
„Seš úplně blázen?! O ničím jsme nemluvili. Nedám ani korunu!“
„A kdo jsi, abys rozhodoval?“ odsekla. „Už dávno nejsi manžel, jen prázdná peněženka.“
Večer sbalila kufry.
„S Matějem odjíždíme do Brna. Když nás budeš chtít zpátky, přijď. A přivez peníze.“
Jakub mlčky vytáhl kartu a hodil ji do kufru.
„Se synem se budu vídat v neděli.“
Když za nimi zavřeli dveře, Jakub poprvé po letech ucítil svobodu. Postavil se k oknu a dlouho hleděl na řeku.
Za týden se vrátila Tereza. Tiše, jako vždy. Uslyšel vodu v koupelně a rozběhl se tam, zapomenuv, že v bytě zase někdo je.
„Promiň…“ zamumlal, když ji uviděl.
Ona vyšla do kuchyně a on, aniž by se otočil, řekl:
„Mám pocit, že tě pořád miluju.“
„A já tebe, Jakube. Ale zpátky cesta nevede. Jen začít znova.“
„Jsem připravený,“ zašeptal.
„Připravený…“ pousmála se. „Mám pocit, že tě budu zase živit. Tak co, máš hlad?“
„Jasně. Od rána jsem nic nejedl.“
„Tak loupej brambory. Tady si, mimochodem, všechno děláme sami.“