“Říkal jsi sám, že se na tebe nepodobají: jak seriál zničil mou rodinu”
“Vždyť na mě vůbec není podobný!” vykřikl z televize hrdina podřadného seriálu. “Copak nevidíš? Je to tvoje kopie!”
Viktor se ušklíbl a pokradmu pohlédl na manželku. Byla to přece ona, kdo navrhl večer s čajem a seriálem. Kdyby mu tehdy někdo řekl, že právě tato “telenovela” rozbije jeho rodinu, jen se by se zasmál.
“Vlastně mu rozumím,” prohlásil Viktor chladně, aniž by odtrhl oči od obrazovky. “Moji synové taky nejsou po mně. Ani jeden. Všichni čtyři jsou tvá přesná kopie. Možná bych si měl nechat udělat DNA test?”
“Velmi vtipné,” ošklivla se Rita. “Co si ještě vymyslíš?”
“Myslím to vážně. Vím všechno. Děti nejsou moje.”
“Co to meleš?! Kdo ti to řekl?!”
“Jeden člověk. Kolega. Jen se podíval na naši fotku a zeptal se: ‘Jsi si jistý, že jsou tvoji?’ A víš co? Najednou jsem si uvědomil, že ne. Nejsou. Ani vzhledem, ani povahou.”
Rita zbledla. Srdce se jí sevřelo bolestí, zklamáním a panikou. Tolik let spolu. Tolik let bok po boku – strasti, radosti, nemoci, zkoušky, porody. A on… Stačila fotka a věřil cizímu člověku.
“Opravdu si myslíš, že jsem tě dvacet let podváděla? Že bych ti mohla nutit cizí děti? To jsi se zbláznil?!”
“Přestaň už předstírat! Vždyť to vidíš sama! Jsou tvoje přes kopírák! A já pro ně kdo – strýc?”
“Kdo to je?” zeptala se Rita ledovým tónem. “Ta ženská, co ti tohle nakecala?”
“Jaká ženská? To byl muž! Kolega! Sám si tím prošel.”
“Jasně. A ty jsi jako chlapec. Stačí fouknout a už se necháš unášet. Chceš rozvod?”
“Chci,” řekl klidně. “Chci ten test. Pokud se ukáže, že ani jeden není můj – tečka. Ať je v kolonce ‘otec’ čárka.”
Děti, když zjistily, že otec pochybuje o svém otcovství, s ním přestaly mluvit. Nejstarší, osmnáctiletý, prohlásil, že ho už nikdy neosloví jako tátu. Nejmladší, jen pětiletý, na něj jen zmateně hleděl a ptal se: “Tati, ty se zlobíš?”
Rodina se rozpadala. Přátelé, příbuzní, kolegové – všichni byli v šoku. Rita zoufala, Viktor byl tvrdohlavý a hluchý pro všechny argumenty. A důvod? Dívka jménem Alena, nová v práci, mladá, ctižádostivá, s oslnivým úsměvem a chováním lovkyně.
“Nechápej mě špatně,” špitla Viktorovi u kávy. “Jen je divné, že děti po tobě nezdědily vůbec nic. Ani rysy, ani povahu. I když se to občas stává…”
Nejdřív se zlobil, pak pochyboval. A nakonec uvěřil. A tak – soud, testy, analýzy. A čtyři výsledky: Viktor Novák je otec. Biologický.
Alena brečela, prosila o odpuštění, přísahala, že je to láska. Že mu nechtěla ublížit. Viktor si ji vzal týden po rozvodu.
Ale nový život nevyšel. V práci bojkot. Brzy ho vyhodili. Alenu taky. Přátelé se odvrátili. Sousedé si na něj ukazovali. A brzy Alena sbalila kufry a odešla – “nevydržela ten přetlak”.
Zkusil se vrátit. Zaklepal na známé dveře.
“Promiň,” řekla Rita, “už tě nepotřebujeme. Je nám dobře.”
A Viktor zůstal sám. Bez rodiny. Bez přátel. Bez dětí, na které byl – jak se ukázalo – mnohem podobnější, než si kdy dokázal představit.