Bolná pravda na polštáři: „Přijela jsem natrvalo“
Bára se vrátila domů jako spráskaný pes. Všechno v ní křičelo, že manžel zase nebyl přes noc doma. A podle rozházených věcí a nádobí v dřezu spěchal někam, kde ho starosti o domácnost netížily. Mechanicky začala uklízet, ale u postele náhle ztuhla. Na povlaku — cizí, rezavý, dlouhý vlas. Rukama, které se jí slabě třásly, došla do kuchyně. Dvě skleničky, rtěnka na okraji jednoho z nich. Dívala se na to jako přes mléčné sklo. Tentokrát ale nezaplakala. Prostě věděla — je čas jednat.
Kdysi měla Bára obyčejné holčičí sny — najít si svého prince. Z vesnice, kde vyrostla, toužila utéct do velkého světa, za štěstím a krásným životem. Studovala, večery trávila v hospodě U Zlaté hvězdy, pomáhala tetě Janě, která po rozvodu nestíhala směny. Peněz byl nedostatek. Máma posílala, co mohla, ale v nové otcově rodině byla cizím dítětem. Všeho, čeho dosáhla, dosáhla sama. A věřila, že láska ji jednou vytáhne z té šedi.
A láska přišla. Do hospody chodil často Honza — starší, sebevědomý, s plnou peněženkou. Zamilovala se na první pohled, netušíc, že jeho červená Škoda Favorit není jediná věc, kterou sdílí s jinými. Všiml si jí. A Bára postupně vytlačila všechny, i tu „snoubenku“, která se nakonec ukázala být jen jeho kmotřenkou. Honza si vybral ji.
Svatba byla jako z pohádky — velkolepá, drahá, oslnivá. Tchýně s tchánem ji přijali s nuceným úsměvem, ale smířili se — syn je pozdní a rozmazlený, jeho slovo platí. Tchýně vše řídila: od šatů až po barvu nevěstiných vlasů. Bára pokorně přikyvovala. Věřila, že ji přijali. Celý rok byl jako sen.
Pak ale čas plynul. Těhotenství nepřicházelo. A jednoho dne jí tchýně prostě oznámila:
„Zapsala jsem tě k doktorovi. Je čas zjistit, kde je problém.“
Bára se cítila dobře. Neodvážila se odporovat. Pak ale přišel ortel: děti nikdy mít nebude.
Jela domů a nevěděla, jak to říct. Jak dál žít? Brzy však pochopila — říkat nic nemusí. Vše už za ni řekli. Osobně. Tchýně.
„Nic se neděje, zvládneme to. Hlavně že jsme spolu,“ pronesla.
Honza ji podpořil: „Nenechám tě.“ Bára mu uvěřila. Pak ale začaly návštěvy doktorů, klinik, procedur. A manžel se čím dál častěji zdržel. Pak se přestěhoval do vedlejšího pokoje. Pak přespával u rodičů.
Život plynul, ale už ne spolu. Kamarádce Markétě se narodil syn. Bára se stala kmotrou. Malý Matýsek byl jejím světlem. Pak ale Markéta s manželem zemřeli při nehodě. Matýsek zůstal sám. Než se Bára stihla vypravit za ním, už si ho odvedl Petr — Markétin bratr, ten, který jí kdysi nosil bonbóny a sešity.
„My už jsme staří,“ řekli rodiče. „A on je mladý, chystá se na svatbu. Ať si ho vychová sám.“
Bára to nemohla přijmout: dítě bude vychovávat cizí žena. Macecha. V hlavě jí uvízl nápad: vzít si Matýska k sobě. Přemluvit Petra. Třeba ustoupí.
Ale Petr neustoupil.
„To je můj synovec. Slíbil jsem sestře — nikdy ho neopustím!“
A pak, jako v horečce, dodal:
„Chceš — vezmi si mě. Budeme ho vychovávat spolu. Vždycky jsem tě miloval, a tys o mně ani nechtěla slyšet.“
„To se ti pomátlo?!“ vyjela na něj. Pak toho litovala. Ale bylo pozdě.
Domů se vrátila zničená. A teď tu byl cizí vlas. Rtěnka. Skleničky. Pravda ji zasáhla jako nůž. Byl vůbec u rodičů? A ty „služební cesty“?
Spojoval je jen zvyk, povinnost, strach z opuštění. Rychle sbalila věci, doklady, a nechala vzkaz:
„Bude to tak lepší…“
Honza bude mít děti. Jeho rodiče vnoučata. Petr rodinu. Matýsek mámu. A ona?
Lásku? Kdo ví, co to vlastně je. Třeba už je blízko.
Petr otevřel dveře ospalý, zmatený:
„Ty zase?… Co chceš?“
Bára zavřela oči a tiše zašeptala:
„Já… jsem přijela natrvalo.“