Od té doby, co se Alena provdala, uběhlo už mnoho let. S každým rokem mezi námi přibývalo prázdnoty. Jako by nás prostě vymazala ze svého života. Volala stále méně, přijížděla ještě míň. A když jsme se potkali, její pohled byl chladný a odměřený.
Toho pátku jsem dlouho váhala, jestli jí mám zavolat. S Václavem jsme plánovali skromně oslavit naše výročí — třicet let společného života. Chtěli jsme jen sejít se s rodinou, opéct buřty, posedět u jednoho stolu. Chtěli jsme trochu tepla, známých hlasů, třeba jen na pár hodin…
„Haló?“ konečně odpověděla Alena, zadýchaně.
„Alenko, to je máma. To jsi zase v posilovně? Můžeš mluvit?“
„Ne, mami, myšu Pavlovi auta.“
„A proč ty?“
„A kdo jiný, mami? Do myčky je to drahý. Nejsem přece z cukru.“
„No dobře, holčičko… Chtěla jsem tě pozvat. Přijeďte v neděli s Pavlem k nám. Máme s tátou výročí. Posedíme, poklábosíme…“
„A proč jste se najednou rozhodli slavit?“ zasmála se. „Stáří — radost anebo peklo?“
„Třicet let, Aleno. To se musí oslavit.“
„Promiň, mami. Není to možné. Byli jsme pozvaní na svatbu — kamarád Slávka se žení. Svatba je jen jedna, a vaše výročí budou ještě příště.“
Sevřela jsem telefon, snažila jsem se nedat najevo, jak mě to bolí.
„Škoda… Tak jsme se těšili…“
„My taky, mami. Ale jak můžeme lidi odmítnout? Nebuď naštvaná, určitě vás potom zazdravíme.“
„No dobře,“ zašeptala jsem, „zavolám tvýmu bráchovi.“
Tomáš taky nemohl. Měl vlastní plány. Když jsem položila sluchátko, slzy tekly samy. Jako dítěti, kterému nedali bonbón. Jako matce, na kterou zapomněli.
„Janinko, co se děje?“ vešel Václav a uviděl mě, jak tiše brečím v kuchyni.
„Nic, Václave… Jen děti nepřijedou. A já, blázen, jsem snila, že se všichni sejdeme…“
„No tak, přestaň. To je náš den. My dva — a to stačí.“
V noci jsem nemohla usnout. Hněv a smutek mě dusily. Všechno ve mně křičelo: „Proč? Proč mě nepotřebují? Copak jsme pro ně udělali málo? Vychovali jsme je, pomohli s bydlením, byli jsme tu pro ně… A teď jsme cizí…“
„Jani,“ šeptal Václav, „oni mají svůj život. A ty máš mě. A já jsem tady.“
„A je mi čím dál prázdněji, Václave…“ řekla jsem jediné, co jsem dokázala. „Ty jsi celý dny v práci a já sama…“
Druhý den přišel domů brzy, dřív než obvykle. Usmíval se.
„Stalo se něco?“
Zatáhl za záda a vytáhl obrovskou kytici.
„To je pro tebe. A zítra jedeme k rybníku. Na týden. Jen ty a já.“
Chaloupka byla jako z pohádky: dřevěná, s výhledem na hladinu, kolem květiny, zpěv ptáků. Ráno mě probudila vůně — celá postel byla posetá čerstvými okvětními lístky. V rozích visely balónky a na zrcadle zářil nápis: „K výročí, miláčku!“
Sotva jsem zadržela slzy štěstí. A když jsem vyhlédla z okna — uviděla jsem Václava s košíkem v ruce. Přistoupil, otevřel ho — a ozvalo se tiché „mňau“. Maličká zrzavá kulička, chlupatá a rozkošná, na mě upřeně hleděla.
„Tak co, přijmeš nového člena rodiny?“ usmál se jako kluk.
„Václave… Tohle je nejkrásnější svátek mýho života…“
Prožili jsme týden jako na prvním líbánkách. Sedm dní, ale vzpomínek na celý život. A když jsme se vrátili — telefony šílely.
„Mami! Kam jste zmizeli?! Volali jsme, hledali vás! Telefon nešlo dovolat!“
„Klid, dcero. Byli jsme s tátou na dovolené. Nemáme nárok chvíli žít jen pro sebe?“
„Samozřejmě… Jen jsi nevolala, nestarala se…“
„Teď budeš mít starost ty. My s tátou jsme se rozhodli žít trochu pro sebe.“
„Pro sebe? Mami, to myslíš vážně?“
„Jsme s tátou na druhých líbánkách. A teď na vás nemáme čas.“
Uběhl rok. Žijeme s Václavem jinak. Dal výpověď, začali jsme šetřit, ale jsme šťastnější. Děti jsou najednou pozornější, volají, jezdí za námi. A my se na sebe díváme — a děkujeme osudu, že jsme nenechali, aby na nás zapomněli. Že jsme si připomněli: v tomhle životě je nejdůležitější MY.