Po propuštění z porodnice nám rodiče řekli: „Už na nás nespolehněte.“ Ale my jsme zvolili lásku, ne strach.
Jsem zdravotní sestra. Od roku 1990 jsem pracovala v krajské porodnici v Plzni. Práce byla náročná, směny vyčerpávající, ale vždy jsem věděla, proč to dělám – abych jednou sama mohla stát na druhé straně, ne jako sestra, ale jako matka, která tu čeká své dítě.
Těhotenství probíhalo klidně. Všechny testy ukazovaly, že holčička se vyvíjí bez problémů. S manželem, Jakubem, jsme se netrpělivě připravovali na příchod naší dcery – koupili jsme postýlku, oblečení, vše na převoz z porodnice. I rodina se těšila na nový přírůstek. Nejvíce očekával vnučku můj tchán, sliboval drahý dárek k odjezdu z porodnice a volal skoro denně: „Tak co, je všechno v pořádku? Kdy už?“
Netušili jsme, že po porodu se náš život obrátí naruby. Vše, co se zdálo jisté, se rozpadne, a láska projde těžkou zkouškou.
Porod proběhl rychle. Holčička se narodila s váhou 2 900 gramů a měřila 45 centimetrů – malá, ale silná. Hned mi ji ukázali, poté ji odnesli na vyšetření. O něco později ji přinesli na první kojení – sála pomalu, ale zvládla jsem to. Pak nás převezli na pokoj. O hodinu později přišli dva lékaři: porodník a neonatolog. Vypadali vážně, v očích měli soucit. Hned jsem věděla, že něco není v pořádku.
Jeden z nich tiše řekl:
„Eliško, vaše dcera má Downův syndrom. Jste zdravotnice, chápete, že to je celoživotní diagnóza. Doporučujeme vám neotálet a podepsat souhlas s umístěním do ústavu. Jste ještě mladá, můžete mít zdravé dítě.“
Ztuhla jsem. Zdálo se mi, že se stěny kolem mě rozplývají. Cítila jsem, jak se mi vše uvnitř zhroutilo. A zároveň – jak něco silného, instinktivního, vystoupalo vzhůru: to je moje dcera. Moje. A nikomu ji nedám.
„Promiňte,“ zašeptala jsem, „ale musím si to nejdřív promluvit s manželem. Myslím, že řekne ne.“
„Samozřejmě, rozmyslete si to. Až se rozhodnete, přijďte do mé ordinace.“
Když odešli, dcerka začala plakat. Její malé dlaně se po mně natahovaly. Přitiskla jsem ji k sobě a v tu chvíli jsem věděla – bez ní bych žít nedokázala.
Zavolala jsem Jakubovi. Za hodinu už stál vedle mě. Společně jsme vešli k primáři. Nabídli mu také podpis souhlasu. Mlčel. Pak přistoupil k přebalovacímu pultu, podíval se na miminko a tiše řekl:
„Nic nebudeme podepisovat. Bereme si dceru domů.“
Pojmenovali jsme ji Věra. To jméno vzniklo v našich srdcích hned – něžné, světlé, silné.
O tři dny později k nám na pokoj přivedli další ženu. Bylo jí přes třicet, čekala páté dítě. Hned při příchodu řekla: „Dítě nechci.“ Když jí oznámili, že má dcera Downův syndrom, ani se nehnula. Prostě řekla: „Vyřiďte to. Kojit nebudu.“
Nevydržela jsem to. Požádala jsem sestru, jestli bych holčičku mohla nakrmit. Přinesla mi ji. Když jsem tu drobečku vzala do náručí, sevřelo se mi srdce – byla tak bezbranná, tichá, jako by všechno chápala.
Zavolala jsem Jakubovi. Chvíli mlčel, pak řekl: „Jestli chceš, vezmeme ji i ji. Ať má Věra sestru.“
Znovu jsem zašla za primářem. Řekla jsem, že jsme ochotni přijmout i druhé dítě. Nikdo nás nepovažoval za blázny. Naopak, celý personál mě objal se slovy: „Vy jste naše hrdinka.“
Zůstali jsme ještě týden – čekali jsme, až druhé holčičce odpadne pupeční zbytek. Pojmenovali jsme ji Natálie.
Den odjezdu z porodnice byl nejšťastnějším dnem našeho života. Odešli jsme ne s jedním, ale se dvěma dětmi. V jedné kočárku Věra, v druhé Natálie. Obě naše. Obě milované.
Ale ne všichni z toho měli radost. Když jsme rodičům řekli, že jsme si vzali dvě holčičky, z nichž jedna je adoptovaná, jejich reakce byla ledová. Moji rodiče a hlavně tchán s tchýní prohlásili:
„S vámi už nechceme mít nic společného. Udělali jste svou volbu – poraďte si sami. S ničím od nás nepočítejte!“
A skutečně – ani jeden telefonát, ani koruna pomoci. Zůstali jsme sami.
To byly těžké roky. Bezesné noci, nemoci, únava. Ale stálo to za to. Milovali jsme své dcery jako nikoho předtím. Rostly jako nerozlučné, veselé, chytré. V šesti letech už znaly abecedu a pokoušely se číst. Jediné, co jsme museli udělat, bylo přestěhovat se blíž ke speciální škole, abychom Věře zajistili lepší podmínky.
Rodiče po letech pochopili, že se mýlili. Začali jezdit na návštěvy. Holčičky návštěvy milovaly a těšily se na každou chvíli s nimi.
Nechovali jsme zlobu. Zvolili jsme lásku, ne strach. A ani na vteřinu jsme toho nelitovali.