Nečekané štěstí: drama nalezené rodiny
V útulném městečku Lužná, kde větřík voní po kvetoucích lípách a uličky jsou schované pod korunami stromů, se Jakub poprvé vydal se svými novými rodiči na venkov k babičce a dědečkovi. Cestovala s nimi i teta Jana, sestra otce, se svými dvěma syny. Všichni si povídali vesele, aniž by Jakuba zahrnovali otázkami, a on se cítil překvapivě uvolněně. Chlapec rychle našel společnou řeč se svými bratranci. Babička všechny pohostila lívanečky s domácí smetanou nebo medem – na výběr. Dědeček měl vlastní včelařství a med voněl tak sladce, že až se z něho motala hlava. Pro Jakuba byl venkov jako z pohádky, a když se vraceli domů, stále si říkal: „Kéž bych tu mohl zůstat navždy…“ Ale v srdci se skrýval strach – co když ho zase vrátí do dětského domova? A večer se stalo něco, co mu obrátilo život naruby.
Na oslavu zlaté svatby jeho rodičů, Karla a Marie, se sešla téměř celá rodina. Jakub přijel z daleka se ženou a dcerkou. Sloužil v jiném městě, a tak rodina žila s ním. Hosté znali jeho neobvyklý příběh – těžký, ale se šťastným koncem. Jakub vstal, se skleničkou v ruce, a obrátil se k rodičům:
„Moji milí táta a mámo, zdraví vám přeju a dlouhá léta! Děkuju za všechno, co jste pro mě udělali! V mém životě bylo mnoho rodičů – nejdřív ti, co mi dali život, pak ti, kteří se mnou jen zaplňovali prázdnotu. Ale vy… vy jste mi darovali pravé dětství, vy jste ze mě udělali člověka. Mám vás moc rád! Žijte dlouho, pro vás bych udělal cokoliv!“
Karel a Marie se na syna dívali se slzami v očích, plnými lásky a hrdosti.
Jakub už nevěřil, že nějaká nová pěstounská rodina je navždy. Jedenáct let a pořád v dětském domově. Už se mu ani nechtělo odcházet z těch známých zdí, ale stará vychovatelka teta Božena ho pohladila po hlavě a něžně řekla:
„Neboj, Jakoubku, možná tentokrát to vyjde. A kdyby ne, my tu vždycky budeme, čekáme na tebe.“
„Jo, čekáte,“ zamumlal. „Paní vychovatelka Alena říkala, že se pokřižuje, když mě někdo vezme natrvalo.“
„Té nevěř,“ mávla rukou teta Božena. „Je mladá, ještě neumí s dětmi jednat, tak plácá, co ji napadne.“
Teta Božena ho měla ráda, litovala ho, a on jí to oplácel důvěrou. Uklidňovala ho, ať se nestresuje, kdyby to s novými rodiči nevyšlo.
„Čekáme, samozřejmě,“ dodala. „I paní ředitelka říkala, že tvoju postel zatím nechají volnou, nové děti ubytujeme jinde.“
Jakub kývl, rozhlédl se po pokoji a pomyslel si, že brzy se sem asi zase vrátí. Odjíždět se mu nechtělo.
„Proč jsem vlastně souhlasil?“ přemýšlel. „Chtěl jsem odmítnout, ale ti dva se na mě dívali s takovou nadějí, bylo mi jich líto. No co, už jsem zvyklý. Když jsem byl malý, brečel jsem, když mě vraceli, teď už je mi to jedno. Stávalo se, že pěstouni zjistili, že budou mít vlastní dítě, a už mě nechtěli. Proč mě tedy brali?“
Pamatoval si, jak v jedné rodině náhodou rozbil mobil. Nadávali mu, říkali, že je nevděčný, a pak ho vrátili – „nesedli jsme si“. Měl různé opatrovníky, ale Jakub byl už starší a chytřejší. Když se mu rodina nelíbila, schválně něco provedl, aby ho poslali zpět. Naučil se poznat, kde je opravdová láska, a kde jen prázdnota.
Jednou ho vzala rodina, kde ho pěstounská matka, paní Ludmila, oslovovala „Jakoubku“. Jaký Jakoubek? Byl přece Jakub, skoro dospělý, a ona na něj mluvila jako na mrňouse. Žili v velkém domě, ale vlastní děti neměli. Dala mu pokoj, kde všechno bylo modré – závěsy, deka, dokonce i stěny. „Asi chtěli holčičku,“ pomyslel si. V rohu stály hračkářské autíčka a fotbalový míč, ale nic mu nesedělo. Pěstounský otec si ho skoro nevšímal, žil jen pro práci, jako by koupil manželce hračku, aby mu nepřekážela. Paní Ludmila si s ním hrála jako s panenkou – oblékala ho, fotila, chlubila se kamarádkám, jaký je její „Jakoubek“ krásný. Občas ho vzala do parku, ale jen na kolotoče pro malé děti – Jakub se styděl, když musel stát vedle těch mrňat.
Někdy mu jí bylo líto. Plakala do telefonu, stěžovala si kamarádkám, že ji manžel nemiluje, že nemůže mít děti. Jakub se na ni díval dospělýma očima a myslel si: „Je mi jí líto, ale v děcáku je i tak lepší než u vlastní matky.“ Tu si pamatoval jen matně, ale věděl, že ho od ní včas zachránili – sousedi přivolali sociálku. V pěti letech v dětském domově se mu ulevilo: čistá postel, kamarádi, hodná teta Božena.
V domě paní Ludmily ho její péče unavovala. Cítil se tam jako pětiletý. Jednou v záchvatu vzteku rozbil modrý pokoj, málem poškrábal otcovo auto, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Rychle ho vrátili do dětského domova, a paní Ludmilu manžel poslal k moři – „ať si odpočine“.
A teď Jakub znovu čekal na nové rodiče. Vešel do haly a před ním stáli muž a žena, kteří se vůbec nepodobali na Ludmilu. Muž mu podal ruku:
„Ahoj, Jakube. Já jsem Karel Novák.“
Chlapec vážně stiskl jeho dlaň. Žena, Marie, ho jemně objala a bylo mu z toho teplo u srdce.
„Můžeš mi říkat teta Máňa,“ usmála se.
Jakubovi se líbilo, jak se Karel pozdravil – jako chlap, bez rozmazlování. V nové rodině bylo všechno jinak. Ukázali mu pokoj hned: obyčejnou kostkovanou deku, stůl u okna s knížkami – „Poklad na ostrově“, encyklopedie o zvířatech a vesmíru. Na židli ležely džíny a tepláková souprava, stejná jako má táta. BJakub se podíval na tu soupravu a věděl, že konečně našel svůj domov.